Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Sobota 29. července – výklus na Luž
K hlavnímu cíli sobotního výklusu, nejvyššímu vrcholu Lužických hor (cca 7 km od Jiřetína + pár stovek metrů převýšení), jsem si přibral ještě návštěvu štoly U Knížecí studánky. Pojí se s ní smutně krásný příběh jednoho podivína, který si věčně stěžoval na bídu a prohlašoval, že jednou odejde a už ho nikdy nikdo nenajde. V zimě 1890 opravdu zmizel, možná aby ušetřil své rodině výdaje za pohřeb, a jeho kosterní ostatky, opřené o stěnu 13 metrů od portálu, byly nalezeny až v roce 1995. Petr Linhart zvěčnil jeho osud v písni Johann Anton Breite. Rozebírá v ní myšlenku, že Johann z vesnice Innocenzendorf, česky Vesnice nevinných (dnešní Lesné), je jediný bez viny, jelikož celé šílené 20. století strávil nezúčastněně v jeskyni, zatímco venku řádily války, revoluce či vítězství pracujícího lidu…
Štola je jedním z mnoha důlních objektů, které jsou součástí hornické naučné stezky Údolí Milířky. Zaběhnul jsem si ještě ke štole Milířka, ze které vytéká vydatný pramen. Dohledávka nebyla úplně jednoduchá, pěšinka se ztrácela v čerstvě vyrubané kůrovcové pasece, stačí však udržet směr, popř. zapojit intuici, nebo mapu v mobilu :-). Navíc nějaký dobrák průběh cestičky vyznačil několika červenobílými fáborky.
Následovalo stoupání po tzv. Uhlířské cestě a krátký výběh ke skalnímu útvaru Trojhran, což je malá skalka, jejíž vrcholové partie zdobí žulový hraniční sloupek a několik skalních misek. Leží přímo v ohybu státní hranice, v bodě, kde se stýkaly hranice tří panství (Zákupy, Rumburk a Žitava).
Dál jsem pokračoval přímo po pěšince kopírující linii státní hranice, která se pěkně klikatí, a občas i ztrácí v borůvčí. Odbočil jsem si vyfotit lom u Ptačince, popoběhnul po německé modré značce a závěrečný výšplh na Luž absolvoval opět po čáře, včetně finální direttissimy přes kamenné pole.
Pořídil jsem pár fotek ještě pod vrcholem a spěchal k rozhledně. Nejprve jsem pohledal nejvyšší bod hory (793 m n. m.) a hned nato radostně vyběhnul na ochoz vyhlídkové věže, přičemž jsem ocenil, že schody mi postavili přesně do kroku :-).
Kruhový výhled mne potěšil hned nadvakrát. Krom úžasného pohledu na blízké i vzdálenější okolí mne ujistil, že předpovídaná bouřka se zatím ani neblíží.
Kochání jsem ale pro jistotu stejně nenatahoval, ještě před polednem jsem zahájil seběh po serpentinách červené turistické značky. Běžel jsem zvolna, přesto se mi podařilo zakopnout o šutr a před zraky německých turistů hodil perfektního tygra. Dopad jsem naštěstí zvládnul bravurně, na levou ruku a koleno. Trošku jsem si je odřel, ale hned jsem vstal a pokračoval dál.
Na rozcestníku Lužická cesta se ke mně zleva přidal elektrocyklista. Začal mi hučet za zadkem, tak jsem ho chtěl pustit, ale on odmítnul, že nespěchá. Hřebenovka tam vede po rovině, občas se mírně vlní a je plná kořenů, takže jsem mu utíkal. Jakmile se průjezdnost zlepšila, hučák mne okamžitě dojel. Naháněli jsme se asi 1500 metrů, než přišel skopec se širokou šotolinkou, a já měl konečně klid.
Odbočil jsem k rozcestí Na Milíři a po Kozím hřbetu sklesnul až do Lesného. Nad ním jsem narazil na pavučinu “Zapovězeného lesa”, asi hra pro účastníky nedalekého dětského tábora. Ve 12:38 už jsem byl zpět na pokoji.
- Trasa výklusu na Luž (15 km/542 m převýšení/1:44 hod. běhu, 46 min. kochání a focení)
Po osprchování jsem vyrazil naproti Dáše, která se akorát navracela ze své túry po Křížové cestě přes Jedlovou a Tolštejn. Už ve dvojici jsme zamířili ke štole Sv. Jana Evangelisty a doufali, že nás do ní pustí. Dovnitř se totiž nesmí v případě deště, zejména pokud je spojen s bouřkou. Blížící se mračna a hřmění slibovala obojí, a svůj slib i dodržela. Další obava, že nás bude málo, se nevyplnila. Zrovna dorazila skupina asi padesáti motorkářů, kteří měli exkurzi zabookovanou po internetu. Takže naopak hrozilo, že se nevejdeme. Naštěstí se části motocyklistů do jeskyně nechtělo, průvodce souhlasil, že namísto 15 návštěvníků nás do dolu pustí 32, tak jsme se vecpali. Žádná výhra to ale nebyla. Výklad probíhal kdesi vepředu a my z něj téměř nic neslyšeli. Navíc půlku kožených bund výklad vůbec nezajímal, rušili ho vtipnými průpovídkami “ať ty kecy zkrátí”, “že mají žízeň” atp. Malinko pomohlo, když se tihle vykukové rozhodli, že už dál nejdou, a vrátí se ke chodu. Při cestě zpátky jsme se přece jen něco dozvěděli, některé dotazy však provádějící brigádník zodpovědět nedokázal. Naštěstí máme internet: Nejstarší písemná zmínka o dolování mědi, olova a stříbra na tolštejnském panství pochází z roku 1474. Nalezeno bylo však velmi málo. Štolu Sv. Jana Evangelisty založil Jan z Edenburku v roce 1781. Její délka činila 640 m, bohužel však ani v tomto případě nebylo dolování výnosné. Během 19. století byla těžba postupně omezována a definitivně se zastavila roku 1910.
V současnosti je zpřístupněno 320 m chodeb, ve kterých uvidíte “hornickou kapli” s dřevěným křížem, několik výchozů rudných žil s krystalky chalkopyritu a propojení se štolou Kryštof ze 16. století.
Déšť ustal, do večeře zbývalo ještě dost času, a já od snídaně ještě nejedl. Skočili jsme si tedy na polévku a pár piv do restaurace AVe na náměstí. Při návratu do penzionu jsme okoukli klášterní zahrady, ve kterých mají svou vlastní kopii mariánské jeskyně v Lurdech.
