Tojnárkovo stinné stránky
Dáša po snídani odjela za kámoškami do Hrádku nad Nisou, já si se správcovou penzionu domluvil pozdější vystěhování, abych zvládnul ještě jeden výklus. Předpověď sice hlásila déšť pouze brzo po ránu, jenomže mrakům se nějak nechtělo přestat. Abych vůbec vyrazil, musel jsem nasadit pláštěnku a vystartoval do stále víc slábnoucího deštíku. Nejprve jsem vyběhnul křížovou cestu na Křížovou horu, a potvrdil Dášino zjištění, že má o dvě zastavení méně, než bývá normálně. Chybí č. 12 a 13, důvod se mi najít nepodařilo.
Stoupání pokračovalo dál po zelené a později po červené značce směr Jedlová. Běžet jsem nepřestal ani těsně pod vrcholem v prudké pasáži podél vleku, ale oproti času z dob mé největší namakanosti jsem se zhoršil zhruba o minutu. Přestalo pršet. Na rozhlednu už mi nezbýval čas. Pro seběh jsem zvolil starou pěšinu, která klesá jihovýchodním úbočím hory, ale ztratila se mi v kamenném moři. Aspoň jsem si tam pořídil zajímavé fotky zamračených Lužických hor.
Terén mne vynesl na křižovatku jen kousek od sjezdovky, chvilku mi trvalo, než jsem se našel na mapě. Dalším vrcholem dne byl hrad Tolštejn. Hradní restaurace se mi zdála zavřená, občerstvení nabízel stánek, ve kterém se prodávaly vstupenky do areálu. Já stejně spěchal, v rychlosti jsem oběhal celou zříceninu, pořídil pár fotek, a hurá dolů do Jiřetína.
Zvolil jsem návrat přes sjezdovku Mezičky a místní část Rozhled. Cestou mne zaujala zvláštní kaple. Na první pohled úplně obyčejná, ale když jsem přiběhnul blíž, zarazily mne okenice a anténa na věži. Nejspíše nyní slouží jako chata.
Okolo prastaré, ale pořád plodící jabloně, jsem se dostal do osady Rozhled. Nachází se v ní dolní stanice vleku na Jedlovou. Potkal jsem tam poměrně dost rekreačních středisek, většinou poněkud zanedbaných, a také dřevěnou sochu lva.
Na závěr jsem si vyfotil ještě jedno výtvarně zajímavé stavení.
Po bleskové sprše jsem zabalil a spěchal na rychlooběd v restauraci AVe a bez problémů stihnul autobus do Děčína.