Tojnárkovo stinné stránky
Nejdelší etapu jsme si nechali na konec. Hned po snídani se rozcvičujeme krátkým výšlapem podél lesa až na silnici do Tisé. Po nanukové zastávce na benzince pokračujeme přes Petrovice a Krásný Les k naší první dnešní zastávce, historickému Grizzlochovo mlýnu. Přálo nám štěstí. Jeho majitelka zrovna zahradničila, všimla si, jak pokukujeme přes plot, a pozvala nás dovnitř. Ukázala nám celý objekt, včetně dosud zachovalé technologie a přilehlých zahrad. Dozvěděli jsme se, že se zde občas zjevuje duch bývalého majitele, který však nijak neškodí. Asi i kvůli tomu, že je o jeho mlýn výtečně postaráno.
K vyjetí kopce na Adolfov se snažím motivovat nadějí na osvěžení v tamní restauraci Adolfovský Dvůr. Po špatných zkušenostech z minulých výletů si však moc velké naděje nedělám, a mříž na dveřích mi dává za pravdu. Jedeme dál, na cestu nám mává chata na Komáří vížce. Tu ale obloukem objíždíme.
Fotím si důkaz, že i Krušné hory mají svou Lysou horu. S výškou 836 m nemůže svým jmenovkyním konkurovat, na rozdíl od nich nemá lysý vrchol, ale podhůří, přesto se jedná o zajímavý vrcholek s vyhlídkou na Komárku a dokonce i s bývalým skokanským můstkem.
Nad Fojtovicemi, u rozcestí na Fürstenau a Cínovec, zastavujeme u památníku obětí 2. sv. války. 59 účastníků pochodu smrti, kteří sem přišli 4. května 1945 od Fürstenau, tu bylo utlučeno tupými předměty. Kromě nich je zde v samostatném hrobě pohřben též padlý sovětský voják.
Po projetí kolem nudapláže Dlouhý rybník (nefotil jsem) zastavujeme u Kostelního železitého pramene, který leží na dohled kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vodu má docela chutnou, dokonce ani není zbarvená do rezava.
Ale nejen vodou živ je člověk, tak spěcháme po zkratce směrem k restauraci Pomezí. Potkáváme kontraverzní památník padlým členům pohraniční stráže, jehož instalace narazila na silný odpor. Sochu pohraničníka dokonce někdo potřísnil symbolickou krví obětí zastřelených na hranici. Já mám v této věci jasno, nicméně svůj názor nehodlám nikomu vnucovat. Pro ty, které toto téma zajímá, jsem připravil výcuc z wikipedie: Během výkonu služby v letech 1948–1989 zemřelo celkem 654 pohraničníků, z toho jen 10 při přestřelce s uprchlíky. Většina úmrtí byly nehody, někdy i sebevraždy. Civilistů bylo zabito 450, většinou neozbrojených, přesto byli zastřeleni ozbrojenými strážci hranic.
A pro porovnání ještě pár výňatků z úvodní stránky webu klubu českého pohraničí, který památník vybudoval (kopírováno bez jazykových úprav):
PŘÁTELÉ VE ZBRANI !
Před 70. roky, 11. července 1951 přijalo Národní shromáždění suverenního a mezinárodně uznaného státu - Československé republiky Zákon o ochraně státních hranic. Byla to nezbytná odpověď na prudký nárůst agresivity domácí a zahraniční reakce proti vítězství pracujícího lidu v Únoru 1948…
Svou službou jste se zasloužili, že mohlo být poprvé v his- torii Čechů a Slováků důsledně uplatněno nejvyšší lidské právo: PRÁVO ČLOVĚKA NA ŽIVOT. Neboť aby člověk mohl žít, musí: JÍST, PÍT, ŠATIT SE A BYDLET ! To měl každý občan naší vlasti zabezpečeno. O takovém lidském právu si mů-
že velká část našich, zejména mladých občanů tzv. demokratického státu nechat jen zdát. Pro život v něm platí jen jediná jistota: NEJISTOTA!
Druhou vaší nejvyšší zásluhou byl podíl každého pohraničníka na zachování světové-ho míru. Stáli jste na západní výspě společenství socialistických států. Zatarasili jste stesky rozsévačů smrti a mnozí z vás, vojáků z povolání a základní služby jste svou rozvážností při komplikovaných situacích a provokacích našich nepřátel na státních hranicích zabránili vzniku situací ohrožující světový mír. (konec citace)
Na Pomezí jsme si dopřáli pozdní oběd.
Poté jsme pokračovali přes Nové Město, Dlouhou Louku a rozcestí Hvězda až dolů do Litvínova. Z kopce jsem děvčatům ujel, bych stihnul ve stánku Na Loučkách oslavit návrat domů rychlým Oseckým pivem. Holky se oslavy odmítly účastnit, spěchaly domů, resp. na zahrádku.
Trasa Cínovec - Litvínov (25 km/243 m převýšení/1:33 hod. jízdy, 0:55 hod. zastávky)