Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Čtvrtek 7. září – trek Golica – Koča na Golici
Po krátkém přebalení nasazujeme bágly na záda a vyrážíme podél železničních kolejí směrem ke karavanskému tunelu. Značka však vede jinudy, nezbývá než se vrátit a stoupání údolím potoka Bärengraben zahájit s menším zpožděním.
Včerejší posezení v indické restauraci se neobešlo bez následků, během dopoledne si musím několikrát odskočit do křoví. Předpokládal jsem, že mé obtíže způsobila konzumace pálivého dálu, obdobné problémy však řeší i Jéňa. Zřejmě nás oba dostalo nedobře ošetřené Starobrno.
V nadmořské výšce cca 940 m přichází rozcestí, kde si můžete vybrat buď prudký výstup po turistické cestě, nebo stejně jako my mírnější výšlap severozápadním směrem. Serpentina, obklopená roztodivným býlím (já si fotím hořce), se virtuálně dostává až nad železniční tunel Karavanky, načež se pokorně stáčí zpět ke značce v lůně údolí. Ušli jsme po ní ale jen pár metrů, dopřáli si krátké občerstvení a zase odbočujeme na pěkně utajenou pěšinku, která se časem úplně ztrácí v pastvinách. Holý vrchol Kleiner Frauenkogel/ Koprivnjak (1754 m) však za dobré viditelnosti minout nelze, tak si užíváme překrásných výhledů směrem na Triglavský národní park s nejvyšší horou Slovinska.
Směřujeme na jihozápad k sedlu na hlavním hřebeni. Křovím a pastvinami zde vede bezpočet stezek, vyšlapaných lidmi i zvířaty. Jedna z nich nás náhodou vynesla na hřbet hory Baba (1849 m), čímž jsme si nevědomky zkrátili výstup na bonusový vrchol Dovška Baba/Frauenkogel (1892 m). Nabízí k vyfocení další býlí i Triglav.
Pokračujeme dál po hřebeni na jihovýchod až na Rosenkogel/Hruški vrh (1776 m), kde fotím krávy s telátky a kapli Sv. Isidora, patrona a ochránce rolníků. Ač jsem vnukem kulaka, světcova ochrana se na mne zjevně nevztahovala, jelikož jsem při překračování elektrického ohradníku dostal ránu.
Klesáme do sedla Rožca (1587 m), traverzujeme pod vrchem Hahnkogel/Klek (1754 m) a po hřebeni se dostáváme na Eckelesattel/Jekljevo sedlo (1487 m), kde se pasou stáda ovcí.
Obdivuji údolí řeky Drávy, korutanská jezera v dáli i nedaleké hory s obrovskými jizvami po mohutných sesuvech půdy. Do posledního stoupání nastupuji jako předposlední z výpravy, čekám na pomalu se plazícího Jéňu.
Na vrcholu Golice (1835 m) mne překvapuje, že její kóta leží pět výškových metrů pod nejvyšším bodem kopce. Asi kvůli lepšímu výhledu.
Teď už zbývá jen sestup k našemu nocležišti v koče na Golici (1578 m).
- Trasa treku Golica (20.8 km/1933 m převýšení/ 938 m sestup/6:54 hod. chůze, 3:18 hod. pauzy)
Odevzdávám občanku, vybírám si pár místních pantoflů (na všech slovinských horských chatách se musíte povinně přezouvat) a objednávám pivo plus nocleh s polopenzí. K večeři si vybírám guláš ze tří druhů mas, včetně divočáka. Byl výtečný. Mimochodem kančí je oblíbenou surovinou slovinské kuchyně. Nikde jsem však nenarazil na pokrmy z medvěda, o kterých se zmiňuje spousta webů, včetně wikipedie. Došel jsem k názoru, že jde o omyl, medvědi jsou vzácní a určitě chránění i ve Slovinsku. Napadlo mne, že možná kdysi kdosi při překladu do češtiny zaměnil anglická slovíčka bear a boar, od té doby tuhle blbost všichni opisují, a obsluhy všech restaurací kroutí hlavou, proč všem Čechům musí vysvětlovat, že medvěda fakt v nabídce nemají. Jenomže na internetu opravdu najdete i přímé odkazy třeba na salám z medvědího masa.
Únava z nevyspání a náročného pochodu vybízela k co nejdřívějšímu odchodu na kutě (spí se na palandách pod dekou ve vlastní vložce do spacáku), ale nebylo mi přáno. Spolu s námi totiž na chatě nocuje i česko-slovenský pár turistů, a chalan ze Slovače nám střídavě platí pivo a kořalku. Do postýlky jsem se dostal až po půlnoci.