Že by nějaká podvědomá touha? Fotím též vedlejší kamínky:
Lesy pomalu řídnou, silnici lemují pastviny:
Projíždíme okolo zlatokopeckého městečka Kiandra, ze silnice vidíme rozličná zařízení, která dřív sloužila k těžbě. Dopravní značky nás varují před možností, že nám pod auto vběhne zdivočelý kůň, ale nikdo nedivočí. Snowy Mountains necháváme definitivně za sebou a u Adaminaby odbočujeme na štěrkovou zkratku přes Národní park Namadgi. Za suchého počasí má být v pohodě sjízdná a také je:
Fotíme si požároměr, což je ukazatel, oznamující stupeň ohrožení krajiny požárem:
Docela by mne zajímalo, kdo ty šipky posunuje. Asi zase nějací dobrovolníci, neboť cedule většinou ukazovaly každá něco jiného, přestože se nacházely i jen pár kiláků od sebe.
Zastavujeme uprostřed Namadgi national parku a fotím scénické panorama před námi:
Blížíme se k přírodní reservaci Tidbinbilla. Již z dálky vidíme čnít její skalnaté vrcholky:
Ale jedeme sem hlavně kvůli koalám, které ve volné přírodě údajně spatřit nelze. Proto Australané vytvořili jakýsi lesopark, do kterého jich pár desítek zavřeli spolu s dalšími chráněnými živočichy (Rock wallabi, ptakopysk apod.), a by je turisté mohli obdivovat v jejich takřka přirozeném prostředí. Do visitors centra dorážíme dvě hodiny před zavíračkou. Zjišťujeme, že park je tvořen několika výběhy, mezi kterými se jezdí autem. Jitka, která se těšila na delší vycházku, je značně znechucena. Já se k ní přidám jakmile spatřím první výběh, obehnaný dvojitým vysokým plotem s ostnatým drátem, nahoře ještě osazený elektrickým vedením sloužícím jako ochrana proti zdivočelým kočkám. Připomíná to spíš vězení či koncentrační tábor, ale budiž, má to vlastně koncentrovat zvěř pro nás zvědavé turisty. Zkoušíme nekoukat se po drátech, ale po zvířatech. Výběh ohrožených skalních klokanů je pro veřejnost uzavřený, ale nezamčený. Prošli jsme jím a nic v něm nebylo, dokonce ani skály. Vedle na rybníčku už je víc živo. Pózují nám černé labutě:
pelikáni:
a jiné vodní ptactvo.
Konečně se dostáváme do arestu pro koaly. Jednu nešťastnici drží zatím v kleci, prý aby se adaptovala před
vypuštěním mezi ploty. Kroužíme po koalí stezce a čučíme do korun stromů. Je podvečer, ideální čas pro pozorování
těchto požíračů eukalyptových listů, ale máme smůlu, vyplašíme jenom pár klokanů. Zkoušíme ještě jeden okruh, opět bez úspěchu.
Jen velmi těžko se smiřuji s tím, že dopadneme jako většina Australanů, a jinde než v ZOO koalu nespatříme. Nejspíš za to může
obrovský požár, který zachvátil park v roce 2003 a vyhubil zde veškeré zvířectvo. Jitka se mne pokouší utěšovat, což mne přiměje
k předstírání ještě horší nálady, než ve skutečnosti mám. Snad přitom děvče na chvilku přestane proklínat nenáviděné auto. Ale
kdepak, drží jí to pořád. Sotva opustíme reservaci (minutu po skončení návštěvní doby), hned že prý by vylezla někam na nejbližší
kopec. Jenže nejde to, všude samý plot. Až na předměstí Canberry zaparkujeme a vyrážíme se projít alespoň nad baráčky.
Z budky volám Leoně a Peterovi, našim novým australským kamarádům, že už jsme na cestě. Jenže nějak nezvládám navigaci podle plánku
z místních Yellow pages, křižující ulice nejdřív sedí, sedí a najednou bác, všechno je jinak. Chvíli se motáme a pokoušíme najít,
v tom nás to vyplivne přímo ve čtvrti do které míříme.
Předáváme dárky, pouštíme se do večeře, dobíjíme všechny možné akumulátory a tak. A také debatujeme. Požár v Tidbinbille prý opravdu
zahubil vše živé, buš už se vzpamatovala, fauna zatím nikoliv. Plameny údajně ohrožovaly i Canberru, kvůli větru nemohla být nasazena letecká
technika a oheň se podařilo zastavit jen pár kilometrů od místa kde teď sedíme. Diskutujeme mimo jiné i o rogainingu. Ukazují nám pár
místních map a prohlubují tím naše obavy z blížícího se mistrovství světa. Na dobrou noc studujeme mapy a dokument Rogaining
z pohledu ženských týmů. Překvapilo nás, že v něm jako doporučenou výbavu do lesa uvádějí lízátka. Nějak si nedokážeme
představit, jak je při závodě cucají. Ráno se ukáže, že se jedná o okusovací tyčinku na bázi hroznového cukru, tajemství úspěchů
australských závodníků asi bude někde jinde.
Spolu s Leonou vybíháme na Black Hill, místní telefonní věž a rozhlednu. Před devátou nahoru nepouští, musíme se spokojit
s omezeným výhledem přes koruny stromů. Canberra je město plné zvířat. Ve stejný den co jsme přijeli, se údajně přímo
v centru města, před Národní knihovnou, plazil Eastern Brown Snake. Tento had má v Austrálii na svědomí jedno až dvě lidská
úmrtí ročně. My naštěstí potkáváme jen papoušky Kakadu:
Vracíme se na snídani. Jitka se mi směje, když jí prozradím, že vločky jsem snídal naposledy jako študák na kolejích.
Souhlasíme s poznávací cykloprojížďkou po hlavním městě. Je to ráj pro bikery. Všude spousta cyklostezek, kola mohou přes trávu
v parcích, Leona s námi jezdí na červenou i v protisměru a žádný řidič se nezlobí.
U jezera fotím vysílač Black Hill:
a místní vodotrysk:
Míjíme alej s pomníčky Australanů roku. Fotky letošních laureátů už tam jsou, pro ty příští mají připravené kameny. Ale ne víc než
na cca dvacet, z čehož lze usuzovat, že Austrálie poměrně brzy zanikne.
Z protějšího břehu fotím panorama místních institucí. Napravo je Národní knihovna, pak Národní technologické centrum, starý a nový
Parlament (nový v pozadí za starým), Nejvyšší soudní dvůr a Národní galerie:
Fotím kruháč s vodotryskem, za ním je bulvár, který vede k památníku válečných událostí:
Projíždíme pěší zónou plnou lidí. Jedu krokem, ale stejně mám trošku problémy a málem porážím chodce. V závěrečném kopci Jíťa píchne, musíme se pro ní vrátit sběrným autem. Cestou nakupujeme suvenýry. Balíme a pod vlivem vyprávění o australské buši si vypůjčujeme prorážečky. S díky odmítáme oběd, už jsme je využili až moc. Snad jim to časem budeme moci oplatit, je to poměrně zcestovalá rodinka a do Evropy se chystají. Loučíme se s našimi hostiteli i s hlavním městem a nabíráme směr Warumbungles.