Z Blue Mountains odjíždíme už za tmy, v tuto roční dobu se zde stmívá dost brzy, okolo sedmé večer. Naše cesta přesto nebyla nezajímavá. Kousek od Penrithu cítím zápach spáleniště. V dáli cosi září. Jitka tvrdí, že tam hoří rafinérie. Já ale vím, že když v práci něco hoří, smrdí to jinak. Přijíždíme blíž a vidíme, že plameny v linii spořádaně okusují okraje jakési pastviny a v každém rohu požářiště na oheň dohlíží jedno hasičské auto. U krajnice stojí vysvětlující cedule – požární cvičení:
Australané rozlišují dva druhy ohně, good a bad fire. První z nich slouží k regeneraci krajiny, s z popela jejich pomocí se lesy
a buše zbavují křovin a z popela povstává nový život. Good fire většinou zakládají sami požárníci, kteří na to mají speciální plány,
a čas od času kontrolovaně něco někde vypálí. Příčinou bad fire bývá většinou blesk, oheň se šíří živelně a někdy dokáže ohrozit i lidská
obydlí. V roce 2003 takový požár ohrožoval předměstí hlavního města Canberry.
Pokračujeme dál a zastavujeme u Fitzroy Falls. Mně se ani nechtělo vystupovat, v mapě ten vodopád nevyznačili jako významné místo,
skepticky tedy očekávám nějaký splávek na potoku. Říčka, ve které se před námi úspěšně schovává Ptakopysk podivný, ovšem
po pár stech metrech padá do ohromného kotle. Lituji, že zde nejsme za světla, neboť takhle nedokážu odhadnout hloubku propasti
pod námi. Pročítáme si pohádku o vzniku světla:
Za dávných časů, kdy ještě nebylo na světě světlo, pohádali se Emu a Jeřáb natolik, že Jeřáb ukradl vejce hnízda Emu a rozbil jej
o hromadu dřeva. Žloutek vytekl a dřevo začalo hořet. Dobrý duch na nebesích spatřil, že Země ozářená světlem vypadá nádherně a tak
vyzvednul hořící dřevo do oblak, aby osvítil celý svět. Lidé ale byli hloupí a nevšimli si, že je zem překrásně osvětlená, proto Dobrý
duch stvořil ptáka Kookaburru, aby je každé ráno budil a upozorňoval, že denní světlo přichází.
Čerpáme vodu a poučení o ptakopyskovi.
Kdysi kdosi poslal tělo ptakopyska do Anglie k prozkoumání, ale královští učenci to považovali za padělek. Nepodařilo se
jej přiřadit k žádné z doposud známých skupin živočichů, nakonec pro něj museli vytvořit samostatnou čeleď. Ptakopysk podivný
(anglicky platypus), je jeden ze dvou vejcorodých savců. Je velmi plachý a žije jen ve velmi čisté sladké vodě. Samička klade 1-2
kožovitá vejce, ale na kojení mláďat nepoužívá bradavky, nýbrž jakýsi chomáč chlupů. Samec má u pařátu zadních tlap jedové žlázy,
kterou používá v lítých bojích proti sokům a územním konkurentům. Člověka nezabije, ale způsobí mu mučivou bolest. Pejska prý zahubí spolehlivě.
Další cedule nás poučila o vombatech.
Tito vačnatci jsou nejbližšími příbuznými koaly a patří k největším norníkům na světě. Dokáží vybudovat chodby až 30 metrů dlouhé a i přes půl metru široké. Samičky mají obrácený vak, aby do něj při hrabání nenabíraly hlínu. Vypadají dosti neobratně, ale jsou to údajně inteligentní zvířata. Ve svých norách často ubytovávají jiné vombaty jako hosty. Své teritorium si kolíkují pomocí hranatých bobků, kterých za noc vyprodukují 100 i více. Podobně jako klokani bývají často k vidění u silnice. Přejetí.
Míříme nocovat ke Kangaroo river a hned potkáváme vombata. Bohužel focení ve tmě se moc nepovedlo:
Zkoušel jsem fotit i další jedince, ale získávám jen několik rozmazaných skvrn v černém pozadí.
Přespáváme v kempu u řeky, zase si po čase připadáme bezpečně. Stromy a travička jako v Evropě, tady snad žádná jedovatá
potvora nehrozí. Odvážně necháváme boty v předsíni stanu. Ráno nás probouzí křik kookaburr. Sedí na stromě přímo nad námi:
Smějící se kookabura je příbuzná našeho ledňáčka, je ale o krapet větší, může dorůst až 45 cm. Australští domorodci tyto ptáky uctívali.
Osvěžujeme se koupelí v Kangaroo river a pokračujeme dál. Stavíme u visitors centra, ve kterém půjčují kanoe a plovací vesty ke sjíždění Klokaní řeky. Odmítáme nabídku projet se po líném oleji, ikdyž možná patří k nejdravějším australským vodáckým atrakcím. Obdivujeme bylinu, která se na první pohled podobá překrásné telopei, ale je vyšší a má jiné listy:
