Přestože jsme celý den nespali, podařilo se nám bez nehody ujet několik set kilometrů. U Sandy Hollow naposledy stavíme stan,
nocujeme v kraji plném vinic a mravenců.
Ráno den projíždíme Hunter’s River Valley. Rovněž zde mají spoustu vinohradů, billboardy nás zvou na návštěvu sklípků. Brnkají
na naší soutěživou strunu: „Přijďte si otestovat vaše játra!“, ale nás nenalákají. Konečně potkáváme nevyschlou řeku. Přejíždíme
přes ní po krásném dřevěném mostě:
Společnost nám dělá ahinga australská, snad jediný vodní pták, který nemá vodovzdorně upravená křídla a tak je po každém potopení musí roztáhnout a sušit:
Na fotkách bohužel téměř není vidět, proto raději ještě doplňuji uměleckou ilustraci:
Osídlení v údolí Hunter’s River je řídké. Většinou jen pár domečků, které vypadají jako chaty, často obklopené buší velmi bušnou. A v ní staré známé pětimetrové kvetoucí bambusy:
Míjíme plantáže citrónovníků a pomerančovníků:
V Jitce se probouzí dobrá hospodyňka, skáče pro citrón. Sice ne přes plot, nicméně připravuje místního citrokulaka o jeden plod,
ležící pod stromem.
Nedokážeme odolat cedulím Australian Reptile Park. Bydlí tam Eric the Crocodile, starý známý nás všech, kteří sledujeme australskou televizi.
Nedávno oslavil šedesáté narozeniny, váží přes 500 kilo a nechává se krmit kuřaty, ale pro jistotu je chován v isolaci, neboť kdysi prý
sežral několik svých menších bratříčků a měl kvůli tomu být utracen. Jeho příbuzní si plavou v rybníce:
Kromě nich si prohlížíme ptactvo ve voliérách:
a samozřejmě koaly:
Podél pěšinek jim raší ukázky křovin buše. Až teď si můžeme přečíst názvy toho, co nás při rogainingu anonymně drásalo. Nechybí ani klokani. Pobíhají volně mezi lidma:
ale mají vyčleněnou klidovou zónu, do které se stahují, když je turisté přestanou bavit. Dochází mi energie, naštěstí jen ve foťáku. Takže dál už jen slovně. Jitka stíhá shlédnout kousek krmení Erica, já bohužel musím na toaletu. V pavilonu plazů si ještě jednou opakujeme místní hadopis, konečně vidíme živé exempláře australských jedovatých pavouků. Pěkní chlupatí mazlíčci, někteří by se do boty už ani nevlezli. Ještě jeden ptakopysk a pokračujeme dál k pobřeží. Trošku se nám zhoršuje počasí, prší a dost se ochladilo. Je jasné, že rozloučení s australským mořem se obejde bez plavek. A bez koupání. V Terrigalu navštěvujeme sea food bufet a dopřáváme si fisherman’s basket (hejk s kalamáry a krevetami) a v placce zabalený salát z krevet. K tomu dvě obrovské porce hranolek. S přeplněným žaludkem se procházíme po břehu. Potkáváme pelikány, ale nekrmíme je. Na zpáteční cestě Jitka zahlédne velrybu. Nejdřív jí nevěřím, za kytovci se tady jezdí brzy ráno na volné moře lodí za 50 dolarů, ale není to omyl. Vidíme, kterak opakovaně „vypouští páru“ a dokonce nám na chvilku ukázala i část těla.
Zbývá už jen dojet do Sydney a vrátit auto. Že shuttle bus z města na letiště v neděli po sedmé večer už nejezdí, jsme se dozvěděli zhruba v 19:15. Musíme taxíkem, který stojí přesně akorát těch 30 dolarů, které nám v hotovosti zbývají.
Z Austrálie už nás pouštějí bez důkladné kontroly zavazadel, jen musíme vyplnit nesmyslný dotazník kde jsme bydleli apod. Kvůli mrakům prakticky celou cestu není nic vidět, oblačnost se začne trhat až nad arabskou pouští. V Athénách se málem sami vyloučíme z přepravy. Australani nám batohy poslali jen sem, my si je teď musíme vyzvednout a znovu poslat do Prahy. Bohužel omylem opouštíme transitní zónu a zpátky nás bdělá dáma z ochranky nechce pustit. Voláme zástupce ČSA, ale v Řecku mají na všechno dost času. Na poslední chvíli přišla nějaká další ženská a povoluje nám bágly vyzvednout. Nakonec vše stíháme včas. V letadle zkouším, zda se mi náhodou v teple nerozchodil foťák. Ano, takže pořizuji ještě jednu leteckou fotku:
V Praze těsně stihám poslední autobus domů. Dorážím kolem 21:00 a časem 31 hodin a pět minut ustavuji světový rekord na trase Sydney Litvínov. Snad se mi časem podaří tenhle osobák překonat.