Směr Snowy Mountains

8.10. Sotva se probudíme, běžím otestovat suchý záchod. Nechápu, jak to domorodci zvládají zásobovat, ale téměř všude, i zde, v naprosté pustině, jsou hajzlíky vybaveny toaletním papírem. Ovšem někdy prý také smrtelně jedovatým pavoukem Red Back, takže před usednutím jako vždy prkénko důkladně oklepávám. Popisu dalších detailů vás ušetřím.
Po snídani navazujeme kontakt s našimi sousedy. Ukazuje se, že to jsou rogainingoví závodníci z Canberry, kteří si vyjeli na cyklovýlet. Jeden z nich má nohu v sádře, ten řídí doprovodné vozidlo. Dozvídáme se od nich pár informací o horách, do kterých míříme, a učí nás správně po australsku vyslovovat název nejvyšší hory kontinentu. Zní to jako Kozzijuosko, nebo tak nějak. Zkráceně Kozzie. Na oplátku jim prozrazujeme, jak se to má číst v originále. Znají se s rogainingovou mistryní světa Julia Queen, dokonce bydlí kousek od ní. Zvou nás k sobě na návštěvu, což rádi přijímáme. Probíráme s nimi nadcházející průjezd zbytkem parku Wadbilliga. Prý teď za sucha je to sjízdné i pro náš silniční vůz.

Vyrážíme. Hned po pár metrech jízdy musí auto překonat hlubokou rýhu, kterou Jitka bravurně projede aniž by přitom poškodila podvozek a při výjezdu ještě zvládne vyhnout se hliněné bariéře na okraji cesty. Nejhorší pasáže máme za sebou, zastavujeme a fotíme si termitiště:

               

Cestou míjíme vřesoviště s blahovičníky, prašnou křižovatku a pastviny:

           

Fotíme pár ještěrek a sedmikrásky:

                   

Silnička je občas na hranicích pozemků uzavřena nezamčenou brankou:

Autíčko se nám mírně zaprášilo,

ale už jsme zas na asfaltu. Fotím si povodňoměr:

Když zaprší, a v Austrálii se za déšť nepovažuje lecjaká přeháňka, ale až slejvák, při kterém přijdou ke slovu právě tyhle měřáky, místní farmáři si na nich zřejmě ověřují, zda se přes koryto dostanou svým off-roadem, nebo ponorkou. Potkali jsme i čtyřmetrové vodoznaky, vesměs na místech, kde by člověk velkou vodu čekal asi tak jako v Karlíně. Údajně nepršelo už druhým rokem.

Přijíždíme do Coomy, městečka na úpatí Australských Alp. Venku je skoro 30°C, ale všude kolem nás půjčovny nabízejí lyžařský materiál, dokonce i na benzínce. Tam navíc cedule inzerují slevy na nákup sněhových řetězů:

   

Vyjíždíme z města, Jitka po chvilce zastavuje a přebíhá na protější stranu silnice. Asi jí zaujala hranolka, ležící u krajnice (kdo jí na fotce objeví, má bod). Chci ji vyfotit, ale do záběru mi vlezla Jitka a ještě k tomu nějaká ježura. Zátiší s hranolkou doplňuji několika záběry Echidny (anglický název ježury australské), která se jen velmi neochotně smiřuje s tím, že jí chceme zachránit od přejetí na frekventované highwayi:

           

Ve visitors centru v Jindabyne si opatřujeme nějaké suvenýry a základní informace o parku Snowy Mountains. Máme štěstí, že je letos výjimečně teplé jaro. Stezku na Mt. Kosciusko otevřeli pro turisty teprve před týdnem. Loni touhle dobou prý i tady dole ležely spousty sněhu, a nahoru se mohlo jen s řetězy. Obvykle zde zima údajně končí až koncem října.