Stavíme stan a rozděláváme oheň. Poprvé zažíváme opravdu studenou noc s teplotou pod bodem mrazu. Ráno máme na stanu jinovatku, ojíněná je i okolní tráva. Místním klokanům ale chutná. Fotím sněžné klokany od Snowy River:
Testuji jak blízko si zvířata pustí fotografa k tělu. Pomalu se sunu směrem k nim. Nerušeně se pasou dokud se nepřiblížím na pět, někdy už deset metrů. Potom zbystří a pozorně mne sledují:
Když se postaví na zadní, znamená to, že bylo dosaženo hranice maximálně možného přiblížení:
V tom okamžiku je třeba zmáčknout spoušť. Klokan na zadních nohách vypadá nejlépe, a každé další přiblížení už jej vyplaší a přiměje
odhupkat pryč.
Klokaní mimina se pasou spolu s maminou, ti nejmladší přitom ani neopouštějí vak:
Odrostlejší mláďata se už pasou samostatně. V případě hrozícího nebezpečí, nebo i tehdy, pokud se jim zachce teplého pelíšku, naskakují do vaku docela komicky rovnou po hlavě a teprve uvnitř se otáčejí. Pozoruji klokanici, jak opakovaně uhýbá jednomu už hodně vyspělému dorostenci, který se jí tam snaží hupsnout. Několikrát mu jeho pokus zmařila tím, že se k němu obrátila zády. Jenže když jsem se k nim přiblížil, začala se soustředit na mne, výrostek toho zneužil a rázem byla o pěkných pár kilo těžší:
Procházím se po tábořišti v kulichu, slunce svítí, ale vzduch se otepluje jen zvolna.:
Po snídani se jdeme vyklusat směrem ke Snowy River. Potkáváme párek mladých Australanů. Potvrzují, že letos je extrémně teplé jaro, sníh prý zmizel neobvykle brzy. Debatujeme o australské zvířeně. Na koalu prý ve volné přírodě narazíme jen stěží. Běžíme dál, cesta se ale ztrácí. Testujeme místní buš. Místy je opravdu téměř neprůchodná. Prolézt se dá, ale není to nic příjemného. Občas můžeme využít stezky, které v křoví vydupali vombati. Už chápeme, proč jim Australané přezdívají buldozer noci. Jenže bohužel nebuldozerují pokaždé kýženým směrem, trvá nám pěkně dlouho, než se dostaneme zase na cestu, dvakrát přitom brodíme koryto Sněžné řeky. Po výběhu se jdeme k řece vykoupat. S hygienou to moc nepřeháníme, voda je ledová, a tak se spokojujeme s několikavteřinovým ponořením.
Před odjezdem si fotím vombatí noru:
Štěstí mi přeje. Po chvilce čekání z tunelu vylezl vombat:
Národní park vzorně opouštíme minutu před vypršením platnosti čtyřiadvacetihodinové vstupní známky, ovšem jak je tady zvykem, nikdo to nekontroluje. Hodláme navštívit Yarrangobilly Caves. Zavrhujeme pohodlnou highway a volíme Alpine Way, která je podle mapy kilometrově srovnatelná. Nečekaně narážíme na další vstupní bránu. Platit dalších 16 $ jen za průjezd se nám nechce, vrátná nám poplatek velkoryse odpouští. Alpská silnička údajně také byla otevřena před týdnem (začínáme si zvykat), měla by být bez problémů sjízdná. Akorát prý se máme připravit na 6 hodin jízdy. Nevěříme jí, podle mapy se jedná o 120, maximálně 150 kilometrů. Jenže podobně jako předtím ve Wadbilliga parku, serpentiny a kopce z australských map nevyčteš. Jitce se po určité době začíná dlouhý nepřetržitý pobyt v autě zajídat. Nepomáhají ani krátké zastávky s focením papoušků Kakadu či přehrad Tooma:
a Tumut:
Maličko pookřeje až při výklusu po sedmikilometrové stezce zlatokopů. Nachází se poblíž staré přehrady 3 Miles Dam:
Dříve se zde opravdu těžilo zlato, ještě dnes tu narazíte například na drtič rudy:
Jako obvykle na trénink vyrážíme těsně před západem slunce, lesík se barví krásně dozlatova:
Zabíháme si pár kiláků na Selwyn, což má být význačné zimní středisko. Vyznačuje se obrovským parkovištěm velikosti přistávací plochy menšího mezinárodního letiště a mírnými svahy, na jakých by u nás jezdily pouze děti nebo začátečníci. Nezdálo se, že by na tomhle oblém kopci skrývali ještě nějakou náročnější sjezdovku, protinožci si zřejmě podobně jako v případě vodáctví musí vystačit s málem:
Horský les patřil k těm nejprůběžnějším, jaké jsme v Austrálii potkali. Rostly v něm impozantní šedivé eukalypty bez listí, často s kmenem propáleným od blesku:
ale i veteráni obrostlí mechem a lišejníky:
Večer jsme se zase ohřáli u eukalyptového táboráku. V noci už nemrzlo, nicméně pořád jsme byli vysoko v horách:
Po snídani a ranní koupeli v přehradní nádrži jsme se přesunuli k jeskyním Yarrangobilly. Vstup do nich se sice platí, ale jsou self-guided, čili volně přístupné. Po zaplacení lístku a parkovacího poplatku jsme vyrazili na procházku. Mají zde pěknou propast a termální bazén, který má po celý rok stálou teplotu vody 28°C:
Zdá se nám přehnané nazývat tuhle poměrně chladnou vodu termálem, ale ranger nás varoval, že se tam často vyhřívají jedovatí hadi. Pozorně jsem prohlédl okolní svahy, ale neobjevil ani hadici. Jediný, kdo se tam vyhříval, byla Jitka:
Hned za vchodem do jeskyně:
mne zaujala nádherná skalní okna:
Uvnitř jeskyně jsou nainstalovány fotobuňky, které reagují na průchod turistů a osvětlují nejzajímavější krápníkové útvary:
Dopřáváme si piknik u parkoviště, nasedáme do auta a vyrážíme na Canberru.