Národní park Warrumbungle

11. - 12. 10. Před sebou máme 555 kilometrů přejezd. Těsně za půlkou nám začíná docházet benzín. Samozřejmě, že od chvíle, kdy před Canberrou palivoměr ukazoval polovinu nádrže, už jsme urazili pěkný kus cesty, ale nám to ani nepřišlo. Jako na potvoru projíždíme pouze malé díry, kde buď nemají čerpací stanice vůbec, nebo jejich obsluha chodí spát se slepicema. Pro jistotu přespáváme poblíž Molongu, města s velkou dálniční křižovatkou a benzínkou, která otevírá ráno.
Zastavujeme v Dubbo, kde se nachází velká ZOO australských západních plání, ve které má příští rok proběhnout sprint juniorského MS v orientačním běhu. Od návštěvy nás odradí drahé vstupné a fakt, že se zas jedná spíš o Safari. Pozorovat zvěř z okénka auta se nám nechce, raději přelézáme plot za silnicí a koupeme se v nějaké vodní nádrži. Po snídani pokračujeme v jízdě.
Warrumbungle National Park je již na dosah. Všichni domorodci, se kterými jsme se o něm bavili, jej považují za jedno z nejkrásnějších území v Austrálii. Nádherné vulkanické útvary, spousta divé zvěře, prostě nádhera. Zajímavé je, že turistické průvodce se o něm naopak příliš nezmiňují. Už první pohled z dálky vypadá impozantně:

A čím víc se blížíme, tím jsou kopečky úchvatnější:

       

Nakupujeme obrázkové publikace ve Visitors centru a fotíme zdejší velmi rozšířenou palmu Žlutokap jižní:

Některé exempláře svým tvarem připomínají láhev a při doteku svým listovím zašustí téměř jako had.
Odpresentujeme se a čekáme až dorazí auto se zbylými českými závodníky. Poté stavíme stan a vyrážíme na poslední předzávodní výlet. Chtěli jsme navštívit nedalekou pouštní reservaci Pilliga, ale nenašli jsme vjezd. Abych nabral sílu na zítra, dopřávám si v Coonabarabranu biftek s vejci a hranolky.
Při zpáteční cestě potkáváme pštrosy Emu:

       

Fotíme nádhernou vyvřelinu:

a litujeme, že nemůžeme nikam na výlet. Okolní příroda je pro účastníky MS zakázaným prostorem, snad si vše vynahradíme při závodě. Pro ilustraci nabízím pár fotek stažených z webu:

               

Těsně před západem slunce balíme věci na rogaining a v tom se kempem začne šířit zpráva, že kousek odsud sedí na jednom ze stromů koala. Popadám foťák a píšu si čárku za spatření dalšího vzácného živočišného druhu:

   
Usínáme s pocitem, že jsme úspěšnější než většina obyvatel Austrálie. Jsem zvědav, jak v porovnání s protinožci uspějeme zítra.