Tojnárkovo stinné stránky
Ráno po snídani jsme pěšky pošli k místu, kde nás včera vyplivly autobusy. Čekaly tam na nás oba i s průvodci, a odvezly nás přes celý Peking k Ju Yong Great wall centre.
Ačkoli je čínské hlavní město vyhlášené svým téměř nepřetržitým smogem, nám však přálo štěstí. Ve vzduchu sice poletoval prach a jemné částice, které mi zacpávaly nos a silně znepříjemňovaly dýchání nejen astmatikům, ale mlhy, podobné těm, které jsme kdysi zažívali u nás v severních Čechách, se naštěstí nekonaly. Viditelnost byla výjimečně dobrá, jenže cesta přes Peking moc zajímavých pohledů nenabízí. Zaprášenou dálnici lemují sídliště s třicetipatrovými paneláky, které oplývají spoustou volných bytů a vlastní teplárnou s vysokým komínem. Občas přejedete vysychající řeku (voda je v této oblasti silně nedostatkovým zbožím), ale zajímavá krajina se nám zjevila až těsně před cílem naší cesty. Okolní hory mi silně připomínaly Fatru. Kromě bílých skal ale hřebeny zdejších kopců zdobí též mohutná hradba Velké čínské zdi:
Z turistického střediska jsem od začátku neměl dobrý pocit. Několik obrovských parkovišť, přeplněných autobusy, mraky turistů, stánky s kýčovitými suvenýry, malíři a fotografové, nabízející portrétek u zdi… Navíc se mi zdálo, že do zdiva historické památky byly použity poměrně moderní materiály. Začali jsme šplhat do strmých schodů západní větve areálu.
S přibývající výškou davy postupně řídly. Většina návštěvníků došla jen k prvním stánkům, a po zakoupení medaile potvrzující návštěvu Velké čínské zdi se vrátili dolů. Nahoru k nejvyššímu bodu došli jen zdatnější jedinci (340 m převýšení). Zeď končila zdí, za kterou byly patrné ruiny původní stavby. A dál se nesmělo.
Sestoupili jsme stejnou cestou dolů, někteří účastníci zájezdu stihli obejít ještě část východního oblouku za silnicí. My se zdrželi v areálu jakýchsi kasáren s modlitebnou.
Po procházce nás busy odvezly na oběd do centra.
V jakémsi nákupním centru, kde mimo jiné měli i ledovou plochu ve třetím patře, nás posadili ke kulatým stolům a začali nám nosit dobroty, mimo jiné rybu (asi okoun?), pekingskou kachnu, či kuřecí maso včetně hlavy. Tu nikdo nechtěl, tak jsem si ji nechal pro sebe :-).
Většina zájezdu se po jídle odebrala na prohlídku olympijského stadionu Vlaštovčí hnízdo. Já se přidal k menší skupince, která taxíkem přejela do Summer Palace (Ji-che-jüan).
Do tohoto palácového komplexu, který je dnes památkou UNESCO, se císařský dvůr uchyloval ve dnech letních veder. Všechny jeho budovy jsou schovány v zeleni parků a zahrad na břehu jezera Kchun-ming. To bylo vybudováno uměle, a kopec nad ním, Hora dlouhověkosti, je vlastně výsypka navršená z vytěženého materiálu. Trošku mi to připomnělo domov :-). Nad hladinou rybníka se klene 150 m dlouhý mramorový most, jehož sedmnáct oblouků je vyzdobeno více než 500 sloupky s ozdobně vyřezávanými hlavicemi ve tvaru lvů. Ve svazích centrální části areálu stojí impozantní Chrám věčnosti a dlouhověkosti, v parku pod ním se můžete projít po dřevěné promenádě, která je považovaná za nejdelší chodbu světa.
V malém přístavu, ze kterého vyplouvají dračí lodě plné turistů, “kotví” Mramorová loď. Pověst praví, že moudrý kancléř starověkého císaře Taizonga z dynastie Tang jednou svému pánu naznačil, že voda, která nese loď, ji může také spolknout (mínil tím, že lid, který podporuje císaře, jej může i svrhnout). Císař Qianlong si v 18. století na tento citát vzpomněl, a nechal zhotovit maketu lodi, jejíž základem tvořily mramorové bloky, symbolizující nesvrhnutelnost dynastie Qing. Zapomněl ovšem na to, že takové plavidlo nikdy nikam nedopluje. Zlí jazykové tvrdily, že tato bárka představuje symbolický pomník nákladů utopených při přestavbě paláce, neboť tyto peníze měly být původně určeny na výstavbu císařského loďstva.
Severní úpatí Hory dlouhověkosti lemuje vodní příkop s několika mosty. Najdete tam i pomník založení Čínské komunistické strany. Na vrcholu hory si stavitel vyhrál s kamením a vybudoval tam labyrint schodů, chodeb a umělých jeskyněk.
Pokračovali jsme dolů po schodech směrem k severní bráně. Vyfotil jsem si “Suzhou Street”, uličku lemující vodní kanál, a spěchali jsme na metro.
V metru jsme se nejdříve museli naučit zacházet s automatem na lístky. Některé stroje (většina) totiž fungovaly pouze jako dobíječky lítaček. Nákup jízdenky nebyl složitý, naštěstí šlo přepnout do angličtiny. Po výběru cílové stanice a zaplacení vypadl papírek, který nás pustil přes turniket. Před vstupem do podzemí nám ještě zrentgenovali batohy. Jezdit metrem můžete možná libovolně dlouho, jen musíte vystoupit na správné stanici. Na výstupu procházíte rovněž turniketem, který vám jízdenku sežere a zkontroluje. Předpokládám, že v případě nesouladu by hlídači zakročili.
Sice už se setmělo, my se ale ještě chtěli podívat do tzv. hutongů, autentických uliček plných miniaturních krámků, restaurací a dílniček, ve kterých lidé bydlí i pracují zároveň. Tyto pozůstatky starých pekingských časů dnes už najdete jen na pár místech hlavního města. Velice rychle je vytlačuje výstavba megapaneláků a mrakodrapů. Údajně to funguje tak, že se na rohu objeví oznámení, že “Zítra se tato čtvrť bude bourat”, obyvatelé si sbalí svých pár švestek a přesunou se do někam. Nám se podařilo jednu takovou zachovalou čtvrť najít. V ulici záchod pro všechny, naproti němu hospoda, kde nabízeli lahvové pivo, jídlo, a dokonce uměli i trochu anglicky. Tož jsme povečeřeli.
Jelikož jsme nebyli moc daleko od hotelu, rozhodli jsme se tam dojít pěšky. Nejprve jsme se museli vymotat z křivolakých uliček a nenechat se v nich přejet, poté jsme prošli čtvrtí s ruským velvyslanectvím (obchody a restaurace tam tržně nabízely své služby v azbuce) a nakonec se dostali tam kam jsme chtěli.