Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pátek 16. října až sobota 17. října - Peking - Golmud train
Na nástupišti na nás čekala dlouhá souprava o čtrnácti vagonech. Abych si mohl vyfotit elektrickou lokomotivu, musel jsem si několik set metrů popoběhnout a přitom se včas vrátit. Vlak vyjel přesně podle jízdního řádu, ve 20:08.
Průvodčí od nás vybral jízdenky a místo nich nám vydal plastové kartičky, jejichž účel mi zůstal utajen. Ve Lhase výměnu zopakoval v obráceném gardu. Náš zájezd obsadil kromě jednoho místa, které zbylo na čínského spolucestujícího, celý vagon “hard sleepers”, což jsou šestilůžková kupé bez dveří. Dražší, uzavíratelné “soft sleepers”, údajně byly vyprodány jako první půl roku před odjezdem.
K dispozici jsme měli dva záchody, umyvárnu a samovar s horkou vodou na zalití čaje, kafe, nebo čínské nudlové polévky. Vlak byl částečně nekuřácký, tzn. kouření na chodbičkách průvodčí tolerují. Číňané hulí jak fabriky, ale než by si smrděli u sebe, raději chodili k nám, a děvčata je musela neustále vyhánět. Také naše relativně udržované toalety je přitahovaly. Na WC záhy došel toaleťák (já měl vlastní zásoby), a čas od času přestal splachovat. Přivolaný průvodčí pokaždé probouchal trubky a zas to chvíli fungovalo.
Na cestu po nejvýše položené železnici jsem se pečlivě připravoval. Pořídil jsem si polarizační filtr, abych mohl fotit přes okenní sklo. Většinu oken však dlouho nikdo neumýval, takže jen minimum fotek bylo použitelných. Resp. skoro žádné, ale pár jsem si jich nechal z dokumentačních důvodů.
Přípravu na internetu jsem shrnul do PDF souboru Tibet_Railway. Jenže v Číně jsem zjistil, že dokonce i na oficiálním webu visel starý jízdní řád a hlavně neaktuální trasa vlaku. Tibetská železnice je totiž neustále napřimována, skrze hory jsou proráženy nové a nové tunely, až po příjezdu jsem našel plánek Tibet Railway, který snad víceméně odpovídal tomu, kudy jsme jeli.
Já se pokusil zmonitorovat naši cestu pomocí GPS, ale trošku jsem podcenil důkladnost čínských stavitelů a konstruktérů. Že satelitní signál nebude v budově nádraží, se dalo čekat, on ale nenaskočil ani pod betonovou střechou nástupiště, a dokonce mu vadil i kovový skelet vlaku. Přístroj fungoval pouze v těsné blízkosti okna, a ještě s výpadky. Já si toho všiml až u Zhongwei, a první půlden jízdy (1089 km) jsem musel doklikat ručně. Jako na potvoru zrovna tenhle úsek vedl úplně jinudy, než ukazovala oficiální mapa stažená z webu. Kilometry jsou jen odhadnuté:
- GPS záznam cesty z Pekingu do Lhasy (cca 3490 km, 40 hod. 55 min. ve vlaku)
Z Pekingu vlak vyrazil na jihozápad. Kámoš šel vyzkoušet nákup piva v jídelním vagonu, ale neuspěl, jelikož zrovna připravovali večeři. Po večeři jsem to zkusil já. Dopadl jsem stejně, jen důvod zněl, že po večeři už mi nic prodat nemůžou. Když však zaplatím 30 Juanů, můžu si tam sednout a posedět. Raději jsem se vrátil do kupé, zahráli jsme si mariáš. Ve 22:00 zhasla světla, údajně státem nařízený noční klid. Vydrželi jsme ještě do zastávky v Shijiazhuangu (22:44), a pak šli spát.
Souprava přes noc pokračovala západním směrem k Taiyuanu (0:53). Ráno nás probudili roznašeči snídaně. Za deset juanů jsem obdržel vařené vejce, hmotu podobnou nekvalitnímu salámu a kynutý knedlík.
Trať byla lemována polopouští, sem tam nějaké políčko. Ve svazích vidíme spoustu vyhloubených jeskyněk/zemljanek. Čínský spolucestující nám vysvětlil, že se opravdu jedná o lidská obydlí. Dnes už ovšem většinou slouží jako skladiště a sklípky. Skoro každé město, kterým jsme projížděli, se pyšnilo novostavbami vysokých paneláků.
Další zastávkou byla Zhongwei (7:41), ale mám dojem, že jsme jí jen projeli. Projíždíme zřejmě muslimskou oblastí, všude v okolí vidíme mešity a minarety. Do Lanzhou, města se spoustou paneláků a pagod na kopcích, jsme dorazili předčasně, a užili si několikaminutovou pauzu (odj. kolem 12:43).
Železnice zde vedla podél Žluté řeky, a po ujetí pár desítek kilometrů překračuje hranice historického Tibetu. Zrovna začali rozvážet oběd (cena asi 25 juanů, už si přesně nepamatuji). Docela jsem si pochutnal na mase s rýží (neosolenou), k tomu půl vejce natvrdo v neoloupané skořápce.
Na nádraží West Xining jsme dorazili opět v předstihu. Resp. do jízdního řádu vyvěšeného ve vlaku či do mého, staženého z internetu, se rámcově trefujeme jen na odjezdu. Vyměnili nám tu lokomotivu a kolem 15:00 jsme pokračovali dál.
120 kiláků za Xiningem fotíme jezero Qinghai, největší bezodtoké slanovodní centrální Asie, které uctívají Tibeťané i Mongolové. Za soumraku míjíme chemičku i s ethylenovou jednotkou. Za 20 Juanů si kupuji večeři, bych měl plnou penzi. Polokoule z mletého masa s rýží (opět neosolenou) ještě ušly, ale tofu se zeleninou, máčené v sojové omáčce, už mi lezly krkem.
Těsně po setmění zkouším fotit čorteny za svitu měsíce s večernicí.
Dojeli jsme do Golmudu, kde končí elektrická trakce. Odsud nás potáhnou dvě motorové lokomotivy, vyrobené firmou GE v Pensylvanii. Spolu s nimi nám připojili i speciální vagón, který nasává vzduch, obohacuje ho kyslíkem, a rozvádí jej trubkami po vagonech. Pěkné obludy :-).
