Ze Saua Scarii stoupáme 30 minut na Vf. Scara (2306 m) tak svižně, že si jeho překonání všimneme až když z něj začneme sestupovat. Po dalších patnácti minutách značka míjí odbočku k cabaně Barcaciu (značena červeným
křížem), poté traverzuje pod Vf. Garbova (2188 m) a Vf. E. Ciortea (2419 m), kde občas použijeme i ruce, a nakonec začne klesat k Lacul Avrig, kam dorážíme po hodině a třičtvrtě chůze. Nad jezerem se tyčí Vf. V. Ciortea
(2427 m).
|
Lacul Avrig
|
|
Vf. Garbova
|
|
Stezka do sedla Portita Avrigului
|
|
Sedlo mezi verfuly Garbova a E. Ciortea
|
|
Lacul Avrig
|
|
Po kratičkém odpočinku stoupáme do sedla Portita Avrigului, pak pokračujeme přes Vf. Budislavu (2343 m) a sedlo Curm. Rosiilor až k traverzu pod Vf. Surul (2283 m), kde potkáváme osla údajně poraněného vlky. Těch má prý být v
této oblasti asi pět. Dál už je to jenom pohodová procházka až do Saua Surului, kde se rozloučíme s naší hřebenovkou. Od této chvíle (po 2 hodinách cesty od Lac. Avrig, 3 hodiny 45 minut celkem) to s námi už
půjde jen z kopce. Klesáme po červeném trojúhelníku směrem k vyhořelé cabaně Suru. K ní dorážíme po hodině a 45 minutách (trošku nás zdržely borůvky).
|
Traverz pod Vf. Surul
|
|
Rozcestník v Saua Surului
|
|
Sestupové údolí
|
|
Zbytky vyhořelé cabany Suru
|
|
Od cabany pokračujeme dál po červeném trojúhelníku. Podle mapy má jít po hřebeni, ale šine si to spíše po úbočí. Cestou fotím krásnou ukázku symbiózy moderní chemie s přírodou - studánku s plastovou rourou a
korýtkem vyrobeným z pneumatiky. Můj foťák se na to nemůže dívat a hlásí vybité baterky. Plánujeme dojít někam k Vf. Comenzii a tam přespat poblíž potoka na loučce, kterou jsme si vyhlídli
v mapě. Jenomže nic takového tam ve skutečnosti nebylo, neustále jsme šli lesem a kýžený hřbítek přešli. Když už nám bylo jasné, že jsme moc daleko a cesta uhýbá nesprávným směrem, objevila se pěšinka, která
vedla do lesa na hřbet kam jsme původně chtěli dojít. Chvilku po ní jdeme a pak se rozhodneme zabivakovat na plošince kousek od nepříliš vydatného potůčku. Dnes jsme pochodovali skoro 9 hodin. Část výpravy si
vaří na ohýnku, Robert si i opéká houby, které nasbíral cestou. V blízkém okolí evidentně dřevorubcuje nějaký místní borec. Našli jsme jeho protidešťový útulek, ohniště a spoustu smetí. Navrhl jsem novou jednotku
SI jeden Rumun, což je množství pevného či kapalného odpadu a plocha, jež je jeden člověk schopen roztrousit/pokrýt za daný časový úsek (rozměr kg.m2/s). Etalon 1 Rumun by samozřejmě neležel v Sevres u Paříže,
ale v lesích na Fagaraši :-).
|
Gumopryžová idylka
|
|
Gumopryžová idylka
|
|
Nouzový nocleh v lese
|
|
Ráno se snažíme podle mapy a busoly trefit správné údolí, která nás dovede k vesnici Racovita. Povedlo se to, protože náš odhad polohy byl správný. Sestupujeme korytem potoka, kterým dřevorubci koňmo sváží
dřevo od těžařské lanovky. Brzy je potkáváme v protisměru. Blekotají něco o medvědech (ursus). Těch my se nebojíme :-). Míjíme jejich povoz a podivného na stromě přibitého maskota. Na toho si od Iva musím
půjčit baterky do foťáku :-).
|
Dřevorubecký vozík s maskotem
|
|
Do vesnice dorážíme asi za 2 hodiny, moc jsme se nehnali a při cestě sbírali a louskali lískové oříšky. Je vidět, že i rumunský venkov se vzmáhá, každý druhý barák se buď opravuje nebo dokonce zvětšuje. Má první myšlenka je,
že je to kvůli turistice a ovčímu průmyslu, ale když se zastavíme na pivo v místním konzumu, z diskuse s místními vyplyne, že tady skoro každý má někoho kdo jezdí pracovat do Německa. Tohle je německy mluvící kraj,
jeden domorodec se mne německy pokoušel vysvětlit, že Rumuni nejsou banditi :-). No, ještě před pár lety bych mu moc nevěřil, ale teď už je to opravdu lepší. Dříve údajně nepřicházelo v úvahu nechat věci ve stanu
bez dozoru, my si dvakrát odskočili na večeři do cabany a nic. Rumunsko tím sice ztrácí trošku ze své exotiky, ale asi s nikdo zlobit nebude. Racovita je docela dlouhá vesnice, na nádraží to trvá víc jak hodinu. Nasedáme na
osobák a přesunujeme se do Sibiu.
|
|