IDOS mi vyplivnul spojení přes Budapest a Brasov. Přestože Čecháček na pokladně ukázal přesná čísla vlaků, kterými chceme jet, nádražáci nám vydali jízdenku přes Sibiu (je to kratší, ale neelektrifikovaná trať mimo hlavní tah). Místenky jsme dostali správně, takže rumunské průvodčí bylo hloupé nás vysadit, ikdyž jsme k nim neměli platnou jízdenku. Ale mračila se fest. Podobně dopadli spolucestující Američané, kterým pokladní vydala jízdenku přes Maďarsko, přičemž vlak jel přes Slovensko. Jejich česká průvodkyně na nádraží rovněž chtěla jízdenku přesně podle IDOSu, ale neuspěla. A slovenský průvodčí nekompromisně trval na zaplacení platné jízdenky. Nakonec to nějak vyšumělo do ztracena. A my při zpáteční cestě nemuseli dokupovat lístky do Sibiu :-).

Cestu nám zpříjemňoval jeden velmi živý chlapeček, který si hrál střídavě s mým batohem a s náhrdelníkem a náramkem nějaké pasažérky z Blavy. Na Budapešť-Keleti jsme dojeli včas, a i těsně před půlnocí se zde dalo nakoupit pivo a chutná klobása (brali EURA). Poté přijel z Vídně vlak do kterého jsme měli přestoupit. Super vagóny bohužel na Balkán nepokračovaly, nás čekaly fialové vozy označené symboly slunce a sněhové vločky. Co tím chtěly rumunské dráhy naznačit jsme pochopili záhy. Nejprve si nás pěkně nahřáli a v noci, když se klimoška rozběhla, zase výtečně vychladili. Sice jsme seděli v nekuřáku, ale Rumuni kouří všude. Ještěže jsme měli vlastní kupé.