Neděle 15. června - přeprava po ose Berlín - Lima
V neděli jsme autobusem linky 109 přejeli na letiště. Martin s Pavlou zadarmo. Přestože významně chřestili mincemi, nepovedlo se jim od řidiče vyloudit lístek.
Maximální hmotnost zavazadel (23 kg) nikdo z nás nepřekročil, přesto u check-in pultu narážíme na problém. Fakt, že se můj syn jmenuje stejně jako já, bookovací systém
zřejmě vyhodnotil jako double objednávku, a jednu letenku bez varování stornoval. Hlavně že formulář vyžadoval vyplnění čísel pasů a dat narození, a zaplatit mne nechal
též za oba. Časová rezerva před odletem v 9:10 se začínala pomalu rozplývat, naštěstí se vše podařilo vysvětlit a nějaké boarding cards do Amsterodamu i Limy na nás zbyly.
Personál se dušoval, že cesta zpět už určitě bude bez problémů.
Tranzit v Amstru začal zabavením všech nádob s tekutinami (nepustili ani mililitr vody na dně lahve), pokračoval rentgenem celého těla a skončil téměř hodinovým čekáním
na start. Zadní část letadla s námi sdílela početná delegace německého červeného kříže. Člověk si s nimi hned připadal bezpečněji, ovšem jen do okamžiku, než se část zdravotníků
stačila přiopít palubními lihovinami. Já se styděl obtěžovat letušky, tak jsem jen decentně usosával nápoje které mi nabídly samy. Stejně se mnou nikdo nechtěl pařit.
Letěli jsme přes den a díky dobré viditelnosti jsme si mohli vychutnat pohled na Lago de Maracaibo, mohutné toky řek Amazonské nížiny i oblaka nad Andami. A těsně před přistáním
na mne dokonce z mraků na chvilku vykoukly rozeklané vrcholky Huascaránu.
|
|
|
Po více jak 12.5 hodinách letu jsme dosedli na plochu Jorge Chavez International Airport (nese jméno mladého
peruánského pilota, který nepřežil svůj první pokus přeletět Alpy). Vyměnili jsme si první peruánské peníze
(jen minimum na zaplacení taxi - na letišti mají mizerné kursy). Telefonicky jsem se ohlásil průvodkyni (Dana Simonová),
získal od ní informaci o obvyklé ceně dopravy hotelu España v centru města (max. 50 solů), takže jsme mohli úspěšně odrazit
první pokusy o gringoizaci (nabídku taxi za 60 dolarů). Jakmile jsme opustili budovu letiště, už se o nás poprali řidiči,
kteří byli ochotní odvézt nás za padesátku. O pár set metrů dál bychom nejspíš sehnali ještě levnější odvoz, ale po setmění
jsme nehodlali riskovat potulování po Callau, městě proslulém slumy a vysokou kriminalitou. I tak jsem při nástupu do taxíku
sledoval, zda nám někdo z kufru nevybírá právě naložené batohy, a během jízdy jsem trasu kontroloval pomocí GPS. Pravidlo, že
oficiální taxíky z letiště jsou bezpečné, se potvrdilo na 100 %. I jinak šofér fungoval přesně dle mých představ. Když např.
zjistil, že jsme z České republiky, ozvalo se očekávané "Pavel Nedvěd!" :-). Já bohužel zapomněl jména všech peruánských fotbalistů,
která jsem se právě pro tyto debaty snažil zapamatovat, naštěstí stačilo odkývat, že je známe. Ještě jsme mu stihli vysvětit, že
brankář Petr Čech z Chelsea je také od nás, a byli jsme před hotelem.
Ubytovali jsme se v hotelu España (Jr. Azángaro 105)
a začali pátrat po zbytku zájezdu. Neomylně jsem se nechal nalákat do pokoje Pavla s Janou, kde došlo k prvnímu seznamování za pomoci
moravské slivovice. Entrée se nesmí odfláknout, spánek si tudíž musel počkat až do okamžiku, kdy i Jet Lag pochopil, že u mne nemá šanci na úspěch :-).