Úterý 17. června - Poloostrov Paracas
Ráno ukládám do jutového pytle pohorky a další věci, které budeme potřebovat až při závěrečném treku v NP Huascarán. Počkají na nás v hotelové úschovně.
Taxíky se vezeme na autobusové nádraží společnosti Flores (adresa Paseo de La República 627, La Victoria, Lima 01). Až doma jsem
zjistil, že tato firma patří z hlediska nehodovosti mezi nejhorší dopravce kategorie střední a vyšší kvality, viz
statistika ministerstva dopravy. Pokud by ale existovala soutěž v četnosti
ověřování jízdních dokladů během přepravy, téměř jistě by patřila k favoritům. Během čtyřhodinové cesty (odj. v 8:20; 237 km;
.gpx log) prošlo naším vozidlem snad deset kontrolorů, kteří
ihned po nástupu zkontrolovali jízdenky, svezli se do další zastávku kde uvolnili místo dalšímu revizorovi.
Jedeme po Panamericaně, silnici, která vede napříč Amerikou. Míjíme spousty drůbežáren, primitivních dřevěných kůlen, ve kterých jsou
kuřata chována až do chvíle, než se u nich objeví nějaká choroba. V tom okamžiku farmáři vše zlikvidují a postaví nový dřevník na místě
zaručeně nepostiženém nákazou, většinou o pár desítek metrů vedle :-).
Z okna pozorujeme i jiné podivné dřevěné objekty. Jedná se o chýše - protoobydlí lidí nazývaných "invasiones". Většina z nich nemá střechu,
často jsou tvořeny pouhou zástěnou z rákosu, ale některá jsou i obydlená. Tyto divoké ilegální stavby budují na okrajích velkých měst buď
lidé bez domova, nebo spekulanti s pozemky. Podle peruánských zákonů totiž stačí na místě vydržet několik let, poté si zajít na radnici a
úředníkům nezbývá než potvrdit právo k pobytu, což se de facto rovná stavebnímu povolení. A obec se tak živelně rozrůstá do pouště.
Naše cesta na odbočku do Pisca se naštěstí obešla bez nehod. Do cíle v Chaco el Paracas musíme ale ještě popojet taxíkem (37 km, 1:32 hod. jízdy; .gpx log). Ubytováváme se v příjemném hotelu Mar Azul, Urb. Alan García B-20, s výhledy na moře a střechy sousedních budov. Střecha je v Peru důležitou součástí domu. Může sloužit jen jako skladiště a sušárna prádla, ale často si na ní nejmladší generace rodiny buduje primitivní obydlí, stan či dřevěnou boudu, samozřejmě s televizí :-). Z věnce střechy většinou čouhají železné roxory. Jako by majiteli došly peníze na dostavbu, nebo vyčkává, až se mu rodina ještě víc rozroste. Vyloučit nelze ani záměr předstírat rozestavěnost, aby nemusel platit daň z nemovitosti. S kolaudací si tu zřejmě moc hlavu nelámou, kontrolu kvality odvedené práce však čas od času prověří zemětřesení :-).
|
|
|
|
K obědu si dávám stejně jako včera ceviche,
|
Nejprve zastavujeme na místě, kde se na povrch dostaly fosilie ulit mořských živočichů. Pohybujeme se po ložisku technické soli, kterou zde i těží. I povrch silnice, po které jedeme, je tvořen chloridem sodným. Všude jinde by odplaval, ale tady skoro vůbec neprší. Slanost jsem ověřil ochutnáním krystalků vyrýpnutých ze země. Mimo vozovku :-). Zastavujeme na místě zvaném Playa Supay (Ďáblova pláž), kde se kvůli nebezpečným spodním proudům nedoporučuje koupat. Namísto supů zde číhají kondoři krocanovití.
|
|
|
|
Poté se přesouváme k vyhlídce La Catedral. Vznik jejího jména nebyl inspirován záchodkem na parkovišti, nýbrž monumentální klenbou skalního oblouku, který ještě nedávno zdobil pobřeží zátoky. Při silném zemětřesení v roce 2007 se bohužel zřítil do moře. Ostroh nad nově vzniklým ostrůvkem opět hlídali kondoři.
|
|
|
|
Prošli jsme se pěšky po pláži, někteří z nás se i vykoupali. Voda byla překvapivě teplá, že studený Humboldtův proud ochlazuje Pacifik, jsou jen pomluvy.
Večer jsem si naplnil žaludek kuřecími chicharones
|
|
|
|
|