Pondělí 23. června - jezero Titicaca, rákosové ostrovy Uros
Ráno jdeme pěšky přes Puno do přístavu (2 km, 22 min. chůze; .gpx log).
Cestou míjíme vlakové nádraží, ze kterého jednou denně vypravují vlak do Cuzca a zpět. Přístavní zátoka jezera Titicaca je nechutně
špinavá, a přestože je na břehu zakázáno močit pod pokutou 259 solů, výborně se v ní daří zeleným řasám.
Nasedáme do člunu, čeká nás plavba k plovoucím ostrovům Uros a procházka po nich (12 km, 1:11 hod. pohybu, 1:40 hod. zastávky; .gpx log).
Nejprve proplouváme jakousi vodní magistrálou, vypadá jakoby byla vysekaná v rákosí. Přistáváme na jednom z cca 20 ostrovů, které přijímají
zájezdy turistů (údajně se střídají podle předem odsouhlaseného pořadníku). Vítá nás osobně Prezident ostrova (každý ostrov má svého Prezidenta).
Přednáší nám o životě na jezeře a jak se staví plovoucí ostrovy. Jejich konstrukce je založena na spojení několika vrstev rákosu totora (botanicky
skřípinec), který roste všude kolem jezera. Je hojně využíván též na stavby chýší a rybářských člunů, zároveň je i zdrojem potravy. Základ
ostrova je tvořen hustými kořeny, které vytváří materiál podobný zemině, ale lehčí než voda. Na ně se pak křížem skládají rákosové stvoly.
Ostrovy se kotví ke dnu jezera pomocí lan, které se kvůli uhnívání musí čtyřikrát do roka měnit. Rákosový domov se musí neustále opravovat, a
jeho životnost činí cca 80 - 100 let.
Urové oficiálně nemají žádný majetek, tak ani neplatí daně. Stát jim přesto zajišťuje aspoň minimální lékařskou péči a financuje učitele
místní základky. Na střední školu, popř. za odbornějším ošetřením, se musí do Puna. Na pevnině ostrované pohřbívají i své zemřelé.
Prohlížíme si příbytky domorodců, já šplhám na posed, který asi slouží jako pozorovatelna, a vše si fotím i z výšky. Na závěr je nám za cenu
deseti solů/os. nabídnuta projížďka po jezeře v rákosovém člunu, který prezident pyšně nazývá "Mercedes Benz". Mně ani Honzíkovi se tato
zbytečně velká a kýčovitě vybarvená bárka pro turisty nelíbí. Jízdné jsem za nás dva sice zaplatil, jako poděkování za výklad, ale na palubu,
jejíž rákosovou konstrukci navíc doplňuje nepůvodní dřevo, nastoupit nehodláme. Cestu do "hlavního města", které leží jen pár set metrů odsud,
raději absolvujeme naší mateřskou lodí. Z ní pozorujeme, jak posádka Mercedes Benz chvilku pohání katamarán pomoci jakýchsi vesel pryč od břehu,
po chvíli jim však na pomoc připlouvá motorový člun, a po zbytek cesty už dotlačí on. Díky tomu přicházím i o poslední zbytky pochybností, zda
jsem přece jen neměl plout také.
Na hlavním ostrově funguje pošta, restaurace a zřejmě i hotel. Na stavbu některých budov už zde byly použity i materiály dovezené ze souše (dřevo,
plech). Vidím tu i pár solárních panelů. Stíhám vyfotit sádku se pstruhy, pár kaktusů a jednoho pavoučka, a přichází čas návratu na pevninu.
|
|
|
|
|
|
|
|
Z přístavního mola nám Dana objednala místní mototříkolky. Na ní a dva Tojnary už tam tuc tuc nezbyl, museli jsme si pro něj dojít 700 m (11 min. chůze) a pak se 600 m svézt (2 min. jízdy; .gpx log), asi za tři soly. Následoval rozchod, procházka po Punu, oběd v tržnici a nakonec vyzvednutí zavazadel v hotelu (2 km, 36 min. chůze, 45 min. zastávky; .gpx log). Vyzkoušel jsem si pstruha na česneku z pět solů, vynikající. Během mé konzumace začala kuchařka zpracovávat maso na lomo saltado jakýmsi šutrem, což mne zaujalo natolik, že jsem přerušil jídlo, a poprosil ji, zda ji při tom nemohu vyfotit. Souhlasila, ale strašně se při tom styděla. Takhle červenou indiánku jsem ještě neviděl :-).
|
|
|
|
V hotelu si fotím poštovní schránku. Ty je někdy v Peru těžké odlovit. Vyskytují se v obchodech, hotelích, a samozřejmě na poštách.
Najímáme si taxíky a přejíždíme na autobusové nádraží (Jr. Primero de Mayo 703, Puno) (2 km, 5 min. jízdy; .gpx log). Udivuje mne, že na většině ulic se válí hory odpadků. Včera jsem v centru viděl popelářský vůz. Akusticky hlásil průjezd ulicí a z domů, restaurací a obchodů vybíhali lidé s pytli plnými bordelu. Zajímám se, jak se tady odvoz odpadu platí. Dana se ptá řidiče - město tuto službu poskytuje zadarmo a ty hromady prý časem zmizí. Nevím nevím, pouliční skládky jsem viděl v Peru téměř všude, a všechny vypadaly, jakoby tam ležely už dlouho.
Přesedáme na mikrobus, který nás poveze podél břehů jezera Titicaca. I tady zuří kampaň na podzimní komunální a regionální volby. Na papírový billboard narazíte jen zřídka, politici se většinou zviditelňují malbami na zdech domů, popř. na skalách, které jsou vidět ze silnice. Z dob vysoké negramotnosti zde přetrval zvyk označovat jednotlivé kandidáty nějakou značkou (písmenem, hvězdičkou, lopatou...), která někdy symbolizuje jejich předvolební sliby. Plakáty uchazečů o starostování jsme kupodivu viděli i ve městě Ilave, ve kterém v roce 2004 dav starostu zlynčoval :-).
Po 133 km jízdy (2:12 hod.; .gpx log) vystupujeme na hranici s Bolivií.
Překonání hranice nám trvalo více jak hodinu (600 m, 5 min. chůze, 1 hod. vyřizování; .gpx log),
Dana pak najímá bolivijský mikrobus do Copacabany (9 km, 13 min. jízdy; .gpx log).
Ubytovali jsme se v hotelu Sonia (GPS souřadnice: S16.16802° W69.08531°), Galle Jose de Murilla 256, Copacabana a vzápětí vyrazili na procházku po městě
(1 km, 16 min. chůze; .gpx log). Vyměnili jsme dolary za boliviany a povečeřeli v restauraci
na Av. de 6 Agosto (GPS souřadnice: S16.16555° W69.08728°). Pak už jen přežít hygienu v bolivijské sprše s vodou, ohřívanou napřímo odporovým drátem, a hurá na kutě.
|
|
|
|
|
|
|
|