Pátek 27. června - Chinchero, Moray, odparky Salineras a vlak do Machu Picchu
Ráno si na Plaza de Armas fotím "tramvaj", dřevěnou maketu vozu, který v Cuzcu kdysi skutečně jezdil po kolejích. Nyní má normální pneumatiky a vozí se v něm turisté. My ale nastupujeme do pronajatého mikrobusu, který nás přes několik turisticky atraktivních míst dopraví do Ollantaytamba. Tam přestoupíme na vlak do Aguas Calientes, brány slavného Machu Picchu.
Nejprve přejíždíme do Chinchera (27 km, 31 min. jízdy; .gpx log), kde se pěšky projdeme po terasách, které právě opravují stavební dělníci. Makají jako fretky, stejně jako všichni Peruánští pracanti, které jsme dosud potkali. Tak dlouhou kolonu chlapů s kolečky naloženými kamením jsem ještě neviděl :-). Vyfotili jsme si sušení vypěstovaných plodin, zejména brambor. Pak už přecházíme k vyhlášenému malovanému kostelíku, který byl postaven na mohutných kamenných základech z dob Inků (souřadnice: S13.39144° W72.04831°). Zrovna v něm končila mše.
Plochu před svatostánkem využívají místní vesničanky jako tržnici. I já si během procházky po Chincheru (1.5 km, 30 min. chůze, 48 min. zastávky; .gpx log) pořídil pár suvenýrů.
|
|
|
|
|
|
|
|
Přejíždíme do Moray (25 km, 44 min. jízdy; .gpx log; souřadnice: S13.33007° W72.19590°), využíváme zkratku po prašné silnici. V autě je vedro, tak se pasažéři dožadují spuštění klimatizace. Řidič se chvíli zpěčuje, ale pak jí přece jen pustí. Celý vnitřek vozu je během vteřiny zaplněn prachem a všichni se dusíme. Smíchem asi jenom já :-). Pár minut musíme vydržet, procházka po terasách Moray (1.5 km, 30 min. chůze, 21 min. zastávky; .gpx log) za to určitě stála. Staří Inkové zde vybudovali několik amfiteátrů, jejichž terasy nesloužily k divadelním účelům, ale (nejspíše) k výzkumu pěstování plodin. Nebo k něčemu jinému, v Peru si vždy a všude můžete vybrat, dle své fantazie. Svá vysvětlení si raději nechávám pro sebe, resp. jsem ochoten se o ně podělit na požádání, stačí mailem, telefonem, telepaticky… :-).
|
|
|
|
|
|
|
|
Mikrobus nás nyní převáží do městečka Maras (8.5 km, 14 min. jízdy; .gpx log). Zrovna tam probíhá nějaké shromáždění, na kterém malému hloučku domorodců místní politici vysvětlují, že je mají na podzim zase zvolit. Dávám si polévku v čerstvě otevřeném "domu komplexní občanské vybavenosti", mají tam i prima záchody. Posilněn se vydávám na výlet k odparkám Salineras (7.5 km, 1:58 hod. chůze, 51 min. zastávky; .gpx log), cestou obdivujeme Nevado Verónica (5682 m. n. m.). Salineras (souřadnice: S13.30407° W72.15419°) jsou solné doly, tvořené více než 5 tisíc solných jezírek, natěsnaných jedno vedle druhého. Na úhlopříčku měří 3 až 5 metrů, a jsou 30 a více centimetrů hluboká. Bazénky plní vodou horký přírodní pramen, který vytéká z hory cca 4000 metrů vysoké. Postup výroby soli se od časů Inků příliš nezměnil. Voda, která je nasycena rozpuštěnou solí, je do jednotlivých jezírek rozváděna důmyslným systémem úzkých kanálků, vykopaných ve svahu. Ty jsou podle potřeby přehrazovány kameny nebo trsy trávy, takže je možné jednoduše řídit, kam má slaná voda téct a které odpařováky se mají plnit. Jakmile jsou bazénky naplněny vodou, trvá několik týdnů, než se voda vypaří, a místo ní políčko pokryje vrstva čisté soli. Teprve pak je možné solné ložisko ručně seškrábat, naložit do pytlů a odnést na zvážení. Jedné peruánské rodině patří 5 až 50 políček, přičemž z pouhých tří políček je možné za měsíc vytěžit až 200 kg soli. Mezi jezírky se můžete projít po slaných cestičkách a přitom pozorovat práci místních obyvatel. Ti často chodí po soli bosí, a na otázku, proč nemají boty, vám suše odpoví: „Přece si je nebudu ničit, ne?“. Fotím si i nasolenou ještěrku, která zjevně přehnala slunění a zůstala v krystalcích soli zakonzervovaná.
Přecházíme most přes řeku Urubambu, fotíme mimo jiné granátová jablka, a poté nasedáme do mikrobusu.
|
|
|
|
|
|
|
|
Pokračujeme do Ollantaytamba (14.5 km, 23 min. jízdy; .gpx log).
V restauraci na náměstí si uschováváme batohy, objednáváme jídlo a vyrážíme na krátkou prohlídku města. Obdivujeme terasy a sýpky vysoko nad městem i ulice i uličky, většinou opatřené kanálem, kterým teče voda. Konečně potkávám červenou vlajku, či spíše kus červeného igelitu, nasazený na dlouhou dřevěnou tyč. Označuje místo, kde se prodává chicha, kterou mnozí mylně považují za pivo. Ve skutečnosti s pivem nemá nic společného. Vyrábí se z kukuřice, kterou peruánské ženy pilně sežvýkají, vyplivnou, nechají zkvasit, a poté prodávají kolemjdoucím.
Přes dvůr, kde suší prádlo a chovají drůbež, nesměle vstupuji do temné kobky, jejíž stěny jsou začerněné kouřem z vaření (pro nedostatek světla se mi místnost nepovedlo vyfotit). Dvě ženštiny mi tam prodaly sklenici kýženého nápoje. Trochu mi připomínal ruský kvas, jenom byl o dost chutnější. Přestože Dana doporučovala pouze malinko ochutnat, vypil jsem vše, a naštěstí bez následků. Žádné střevní potíže se nedostavily.
Po jídle se pěšky přesunujeme na nádraží (964 m, 12 min. chůze, 5 min. kontrola dokladů; .gpx log), kde nás před nástupem do vagonu několikrát důkladně zkontrolovali. Až ve voze jsem si vzpomněl, že si vlak chci vyfotit. Pro jistotu jsem se optal průvodčích, zda mne pustí ven a zas zpátky. Byli na mne hodní, jen při nástupu chtěli vidět fotky na displeji foťáku. Asi ověřovali, že nepodvádím. Jelikož jsme cestovali večer, z okna jsme ani koukat nemuseli. Po 43.5 km jsme dorazili do Aguas Calientes (1:37 hod. jízdy; .gpx log).
|
|
|
|
|
|
|
|
Protože byl v našem vlaku zařazen vagón s místňáky, nezastavili jsme na nádraží, ale až dole ve městě. Náš hotel Sinchi Roca naštěstí nebyl daleko (370 m, 7 min. chůze; .gpx log; souřadnice: S13.15421° W72.52387°).