Čtvrtek 3. července - 1. etapa Santa Cruz treku
Ráno nasedáme do mikrobusu pouze s malými batohy s vodou. K naší skupině se přidružuje mladé děvče z Kanady. Jedeme do Yungay, kde snídáme. Pavlu od rána trápí zdravotní problémy. Vyrazila s námi, ale pak usoudila, že nemá cenu riskovat výlet do divočiny, a raději se vrátila odpočinout si do hotelu. Dál tedy pokračujeme bez ní :-(.
Na osm minut stavíme u brány do národního parku. Zatímco Dana vyřizuje vstup, já si fotím kvetoucí kaktusy Sankayo a domek, o kterém si nejdříve myslím, že hoří. Omyl, jedná se pouze o typicky peruánské řešení odvodu dýmu - kouř se prostě se nechá ven z místnosti unikat několika průduchy těsně pod střechou. Stěny uvnitř jsou pak samozřejmě náležitě očazené.
Přejíždíme k jezerům Llanganuco (Orqoncocha a Chinancocha, tj. Mužské a Ženské jezero). Nad nimi se tyčí nejvyšší hora Peru, Nevado Huascarán (6768 m). Zastavujeme u památníku obětem hor (souřadnice S9.06997° W77.64063°), který byl postaven po zemětřesení roku 1970 jako pomník čs. horolezců, kteří byli na protějším svahu zasypáni lavinou bahna a kamení.
Stoupáme serpentinami úzké a hrbolaté silničky, na zadních sedadlech to docela pěkně drncá. Když jsem oběma rukama sevřel opěradlo před sebou a nárazy zachytával nohama jako žokej ve třmenech, začalo mne to i bavit :-). U Karen, Kanaďanky, která seděla vedle, jsem však žádné nadšení nepozoroval. Naopak, zjevně začínala mít problémy s nadmořskou výškou. Na můj dotaz, jak dlouho a kde se byla před trekem aklimatizovat, mi sdělila jméno neznámé hory (dle Dany nějaká dvoutisícovka). Cestuje prý sama z Kanady přes Mexiko, Brazílii, a teď jí v cestovce řekli, že na ten výlet nic zvláštního nepotřebuje, tak je tady.
Zastavujeme na fotopauzu s výhledy na Nevado Chopicalqui (6345 m) a oba Huascarány, jezera Llanganuco a Nevado Pisco (5752 m).
|
|
|
|
|
|
|
|
Nakonec jsme se dokodrcali do Vaquerie (2900 m; souřadnice: S9.01064° W77.53076°), východiska našeho treku (124 km, 3:55 hod. jízdy, zastávky 1:36 hod.; .gpx log). Stojí tam jen pár baráků u silnice, v jednom z nich nám průvodci připravují první oběd.
|
|
|
|
Řádně posilněni vyrážíme na 1. etapu Santa Cruz treku. Nejprve stezka klesá do doliny Quebrada Huaripampa, poté prochází indiánskou
vesničkou téhož jména. Mají tam farmu s morčaty. Chvilku nás doprovází několik žebrajících chlapečků, ale já si na webu přečetl, že jim nic
nemám dávat, takže mají smůlu. Těsně před kempem Cachinapampa (2950 m; GPS souřadnice: 8°59'13.0"S 77°33'14.4"W) se v budově správy
NP Huascarán musíme prokázat vstupenkou do parku.
Stoupáme nahoru údolím potoka. Pěšina se klikatí po loukách, na kterých se pase dobytek a kvete spousta květin. O chvilku později vstupujeme
do horského mlžného lesa. Stromy zde vypadají staře a unaveně. Jejich kmeny nerostou do výšky, ale šikmo nebo dokonce vodorovně. Často jsou vyzdobeny rozličnými mechy či rostlinami, a vypadají fakt moc pěkně. Jedná se o Queñua, příbuzného růží. Vyskytuje se i ve výškách nad pět tisíc metrů, a proto je považován za nejvýše rostoucí strom na světě.
Slunce klesá stále níž, začíná se rychle ochlazovat. Když přicházíme do místa přespání, kempu Paría (3811 m; souřadnice S8.95129° W77.56264°), kde končí 1. etapa Santa Cruz treku (11 km, převýšení 462 m, 331 m sestup, chůze 3:11 hod., zastávky 1:04 hod.; .gpx log), do setmění ještě zbývá zhruba hodinka. Jelikož mi během zájezdu chybí trénink, vyrážím na podvečerní výklus (5 km, 115 m převýšení, 97 m sestup, 35 min. běhu; .gpx log).
|
|
|
|
|
|
|
|
Před večeří stíhám i opláchnutí v potoce. Po setmění už byla docela kosa. Vyšlo najevo, že Karen nejenže není vůbec aklimatizovaná, ale dokonce s sebou nemá ani minimální vybavení do hor (teplé prádlo, spacák...). Něco půjčila od členů naší skupiny, nezištnou nabídku nejmenovaného jedince, že se s ním může během noci zahřát ve společném stanu, prý ale odmítla.
Před usnutím ještě zkouším fotit temnou noční oblohu a pasoucí se kravku.
|
|