Staré pověsti peruánské
Zdroj Wikipedie
O stvoření
Velmi, velmi dávno, se u jezera Titicaca objevil vysoký vousatý muž s berlou v ruce. Vydal se na ostrov Titicaca uprostřed jezera a tam přikázal slunci, měsíci a hvězdám, aby vyšly. A ony vyšly. Pak z hlíny vymodeloval muže a ženy a vytvořil tak praotce a pramatky všech kmenů v Andách. Každému páru pak dal jazyk, kterým budou mluvit, písně které budou zpívat, semena která budou sít a tance které budou tančit. Poté do nich vdechl život a přikázal jim, aby vstoupili do podzemí a vyšli z něj každý ve své domovině. A oni vyšli z pramenů, ze stromů a z jeskyní. Ona místa se nazývají pakarina („místa úsvitu“).
O potopě
Před mnoha a mnoha lety žil jeden pastýř. Vydal se do vysokých hor, aby přehlédl svá stáda. Když se k nim dostal, zjistil, že zvířata ani nežerou, ani se nenapájí. Místo toho jen celou noc stojí, dívají se na oblohu a naříkají. Pastýř se rozzlobil a řekl: ,,Co se vám stalo? Máte ode mne nejlepší pastvu a nejčistší vodu! A Vy tu jen stojíte, hledíte ke hvězdám a naříkáte!“
V té chvíli se k němu obrátila lama a odvětila: ,,Dobře mne poslouchej a vyslechni, co Ti povím!“ Pastýř zůstal stát jako uhranutý, protože to znělo úplně jako by k němu mluvil člověk. A lama pokračovala: ,,Vidíš ty hvězdy, co vycházejí nad horou Jokakoto? Ty hvězdy znamenají, že přesně za měsíc zničí celý svět potopa.“
Pastýř jí uvěřil a vzal celou svoji rodinu na vrchol nejvyšší hory na světě. Pak začalo pršet. A pršelo a pršelo, až jediným nezatopeným místem na zemi zůstal vrcholek oné hory. Bylo zde tak málo místa, že liška uklouzla a namočila si ocas. Proto má dneska každá liška ocas černý.
Odchod boha Virakoči
Když byl bůh Virakoča starý a připravený opustit zemi, přišel na určité místo, kde se setkal s mužem jménem Apo Tambo, jenž byl otcem Manco Capaca, prvního mytického vládce Inců. Předal kus své berly Manco Capacovi a pak opustil svět řekou nazývanou Chapa Maca.
O Tiahuanacu I.
Jednou Inca Mayta Capac (podle jiné pověsti to byl Sinchi Roca), odpočíval v troskách opuštěného města, když jej dostihl velice rychlý běžec a k smrti uřícený, odevzdal vládci velmi důležitou zprávu z hlavního města říše Cuzca. Panovník ocenil jeho rychlost, přirovnal svého posla ke guanaku (druh lamy), a vyznamenal ho nebývalým způsobem: vybídl běžce, neurozeného příslušníka své říše, aby se posadil. Řekl mu tedy kečuánsky: Tia Huanaco! („Usedni, běžče rychlý jako guanako!“) A toto kečuánské jméno už městu zůstalo, i když se původně jmenovalo jinak.
O Tiahuanacu II.
Na počátku světa, v době věčné tmy, vystoupil z vod jezera Titicaca bůh Con Ticci Viracocha a usadil se v Tiahuanacu. V jeho zdech stvořil Slunce a nařídil mu, aby kráčelo po obloze cestou, kterou putuje dodnes. V Tiahuanacu vytvořil Viracocha i Měsíc a všechna ostatní nebeská tělesa. Potom stvořil, samozřejmě z kamene, modely mužů i žen, rozeslal je v párech do všech oblastí Peru a určil, ve které jeskyni, ve kterém prameni, ve které peruánské řece či z které skály mají vystoupit na svět.