Stručná historie Peru

Zdroj Wikipedie a další

Nejstarší archeologické nálezy

Pozůstatky civilizace Paccaicasa, objevené v jeskyni Piquimachay u města Ayacucho ukazují, že první lidé přišli na území dnešního Peru kolem 17 500 př. n. l. Byli to potomci lovců a sběračů z Asie, kteří dlouho předtím přešli přes Beringův průliv do Severní Ameriky.

Stopy první zemědělské činnosti, nález ranně domestifikovaných plodů fazolí, chilli a kukuřice, staré 12 600 let (10 600 př. n. l.), byly objeveny v jeskyni La Cueva del Guitarrero ve městě Yungay. Stopy osídlení nalezené v La Libertad se datují na 10 000 př. n. l. a ve městě Tacna na 9 000 př. n. l. Ke konci posledního zalednění první obyvatelé Peru odstartovali dlouhý proces osvojování místní fauny a flóry a zároveň se začali sdružovat v kmeny a kmenové svazy.

První městské státy

Peru můžeme pokládat za jednu z kolébek civilizace. V polovině 3. tisíciletí př. n. l. zde vznikl první městský stát s náboženskou vládou, civilizace Caral, který byl současníkem starověké Číny, Egypta, Indie či Mezopotámie. Navíc byl obklopen dalšími civilizacemi jako Vicus, Virú, Chavín a Paracas, které však stále tvořily kmenové svazy.

Kultura Chavín časem předčila všechny ostatní. Vedle kamenných budov jsou důkazem její vyspělosti zejména kamenné monumenty a stély (Lanzón, Tello Obelisk a Raimondiho stéla), nalezené v náboženském centru Chavín de Huántar. Podobné stély byly nalezeny též v dalším středisku chavínské kultury, Cerro Sechínu v údolí řeky Casma. Archeologické nálezy naznačují, že někdy mezi roky 500 až 300 př. n. l. se v chavínské společnosti začaly objevovat otřesy a známky sociální nestability. Zdejší kultura začala upadat a postupně ztrácela vliv. Rozvíjet se naopak začaly jiné, pokročilejší civilizace, např. Močikové, Lima, Nazca, Wari a Tiwanaku. Wari a Tiwanaku kontrolovali oblast Peru až do konce 9. století, kdy je začal vytlačovat národ Inců.

Incká říše Tahuantinsuyu

Říši Inců založil ve druhé polovině 12. století první mytický Inca Manco Capac. Jeho nástupce Sinchi Roca jí nejprve upevnil vnitřně, a poté zahájil první vojenské výboje směrem na jih k jezeru Titicaca. Dobývání a připojování jižních oblastí pokračovalo i za třetího, čtvrtého a pátého Incy. Šestý Inca, Inca Roca, poprvé změnil směr inckých výbojů a pokusil se ovládnout oblast tropických lesů na severovýchodě od Cuzca.

Ale teprve sedmý Inca, Yahuar Huacac, zahájil plánované rozšiřování moci Tahuantinsuyu. Vybudoval malou, ale výborně vycvičenou armádu, která pod vedením talentovaných vojevůdců Apo Mayty a Vicaquiry přemohla a připojila řadu sousedících státečků. Yahuar Huacac byl zavražděn a jeho nástupcem se stal Viracocha Inca, který s pomocí dvou zmíněných vojevůdců dokončil pokoření aymarsky hovořících kmenů a připojil také zbytky území kmene Quetchuu, který žil v údolí řeky Apurimac. Kečuánštinu pro její nesporné výhody (bohatší slovník) přijali Incové za svůj jazyk a s důsledností sobě vlastní jej rozšířili po celém Tahuantinsuyu. V roce 1437 napadli Tahuantinsuyo Chancové. Viracocha Inca spolu se svým zvoleným nástupcem, synem Urconem, uprchli před přesilou válečnického kmene do hor. Vlády se chopil jeden z jeho synů, Cusi Yupanqui. V rychlosti uzavřel spojenectví s okolními kmeny, sestavil s nimi společnou armádu a v lítém boji před branami Cuzca Chancy porazil. Po smrti Viracocha Incy na trůn nastoupil jeho oficiálně určený syn, zbabělý Urcon (1438). Jeho vládu však vojenským převratem svrhává jeho bratr, který se nechává oficiálně korunovat jako devátý Inca. Přijal jméno Pachacuti Inca Yupanqui a řadou organizačních opatření upevnil vnitřní stabilitu říše.

Desátým Incou se v r. 1471 stává jeho syn Tupac Inca Yupanqui. Ten nejprve vojensky dobyl oblast středního Ecuadoru až ke dnešnímu Quitu, poté při návratu pokořil říši Chim a připojil jí k Tahuantinsuyu. Tím si otevřel široký přístup k moři. Podařilo se mu též zničit stát Chan-Chan. Po návratu z úspěšného severního tažení vyráží Tupak Yupanqui na jih a podniká největší předconquestadorský výboj: přes území Bolívie došel do Argentiny, přešel Andy a zabral pobřeží Chile v délce 1000 km. Incká říše si v té době podrobila všechny andské národy mezi řekami Maule a Ancasmayo, a ovládala obrovské území, které zasahovalo na území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Argentiny a Chile.

Již na konci panování 11. Incy Huayna Capaca, jenž sídlil většinou v Quitu, přistávají na pobřeží první Španělé. Ti na kontinent zavlekli zkázonosnou epidemii pravých neštovic, která zdecimovala indiánskou populaci. Podlehl jí i samotný Huayna Cápac. Jeho synové Huáscar a Atahualpa se pustili do několikaletého bratrovražedného boje o trůn, při kterém si navzájem povraždili většinu příbuzenstva i cuzcoské šlechty. Po bitvě u Quipaipanu zvítězil Atahualpa, ale své vítězství si dlouho neužil. 16. listopadu 1532 se na pozvání Španělů dostavil na náměstí v Cajamarce, kde se jeho neozbrojený několikatisícový doprovod stal obětí zrádného útoku pouhé stovky conquistadorů vedených Franciskem Pizarrem. Šokovaní indiáni se vůbec nepostavili na odpor a byli většinou pobiti, Atahualpa byl zajat.

Podle jiné verze Pizarro po Atahualpovi požadoval, aby přestoupil na křesťanství. Nabídl mu bibli, kterou však Atahualpa, nejspíše kvůli nedorozumění, hodil na zem. Španělé si toto nešťastné gesto vyložili jako vyhlášení války, incký doprovod napadli a Atahualpu zajali.Španělé slíbili, že ho propustí, pokud jeho poddaní naplní určenou místnost zlatem až ke stropu. Přestože Španělé požadované výkupné dostali, svůj slib nesplnili, a v červenci roku 1533 obvinili Incu ze spiknutí a popravili.

Pizarro potom vytáhl na Cuzco. Byl si vědom, že na porobení tak rozsáhlé říše a její ovládnutí nemá dostatek vojáků, tak se spojil s Manco Incou, jedním z mála přeživších z Huáscarovy větve, který se chtěl pomstít generálu Quisquisovi za vyvraždění téměř celé své rodiny. Pizarro mu naoko udělil naprostou suverenitu a tlačil na něj, aby sestavil armádu. Manco velice rád vyhověl, a tak Pizzarův společník Hernando de Soto mohl s armádou 50 španělských jezdců a 10 000 inckých bojovníků vyrazit na tažení proti generálově armádě. Společnými silami donutili generála k ústupu a cesta do Cuzca byla volná. Ačkoliv v následujících letech vypuklo ještě několik povstání a nezávislý incký státeček ve Vilcabambě si podržel nezávislost až do roku 1572, věk Inců skončil, a začala éra Místokrálovství Peru.

Místokrálovství Peru a boj o nezávislost

V době největšího rozmachu Španělé ovládali rozsáhlé území od Panamy až po nejjižnější cíp kontinentu. Peru za jejich vlády prošlo hlubokou sociální i ekonomickou přeměnou. Prosadil se merkantilismus, závislý na těžbě zlata a stříbra, komerčním monopolu a vykořisťování původních obyvatel. Ti se proti útlaku čas od času vzbouřili, ale všechna povstání se kolonizátorům podařilo krvavě potlačit.

V roce 1814, kdy se na španělský trůn vrátil habsburský panovník Ferdinand, čelilo Španělsko nepokojům prakticky ve všech koloniích Jižní Ameriky. Když v roce 1821 vyhlásil argentinský generál José de San Martín nezávislost Peru, začala „Válka za nezávislost“. Trvala až do roku 1824, kdy venezuelský generál Simón Bolívar vyhrál dvě rozhodující bitvy u Junínu a u Ayacucha.

Dějiny novodobého Peru

První léta nezávislosti přinesla nekonečné vůdcovské boje o prezidentské křeslo. Mezi lety 1836 až 1839 vznikla Peruánsko-bolivijská konfederace, která byla rozpuštěna po porážce v bitvě u Yungay (boj proti separatistické armádě z Chile). Spory trvaly až do vytvoření první ústavní vlády maršála Ramóna Castilly. Tomu se podařilo stabilizovat ekonomiku díky prosperitě plynoucí z těžby guána na pobřežních ostrovech. V roce 1865 Peru s pomocí latinskoamerických spojenců uhájila ostrovy Chincha proti Španělsku. Když byla v poušti Atacama objevena ložiska ledku, Peru společně s Bolívií napadla Chile. „Válku ledku“ ovšem (1879 až 1883) prohrála a přišla o provincie Arica a Angamos.

Příliš klidu a stability si Peru neužila ani ve století dvacátém. Krátké období relativní prosperity za vlády Augusta B. Leguíi skončilo převratem, po kterém následovalo několik vojenských vlád. Demokracii se podařilo obnovit v roce 1939, vládu Manuela Prada Ugartecheho však ukončil vojenský puč.

Na další restart demokracie si Peruánci museli počkat až do r. 1963 (vláda Fernanda Belaúnde Terryho). Jenže převratem se k moci dostal generál Juan Velasco Alvarado, který zavedl protiimperialistickou a hlavně protiamerickou politiku. Začal masivně zestátňovat a provádět zemědělské reformy, ke zlepšení ekonomické situace nedošlo, naopak se zvýšilo zadlužení země. Stát se dostal na pokraj ekonomického bankrotu, což uspíšilo opětovné nastolení demokracie v roce 1980.

V osmdesátých letech vedl zemi Alan García z levicové strany APRA. Za jeho vlády krize dosáhla dalšího vrcholu. K vysoké míře inflace a nedostatku potravin navíc přibyl nárůst útoků teroristických organizací Světlá stezka a Revoluční hnutí Túpac Amaru. Jejich cílem bylo vybojovat změny v ekonomickém a politickém systému země a zavést spravedlivější společnost, ale klasicky skončili u otevřeného násilí proti složkám státní správy a později i terorizovali venkovské obyvatelstvo. Dnes už naštěstí jejich vůdcové sedí ve vězení. Alan García svým neúspěšným pokusem o zestátnění bank vyvolal protesty, do jejich čela se postavil spisovatel Mario Vargas Llosa. Ten se stal favoritem prezidentské volby v r. 1990, ale porazil ho Alberto Fujimori. Za jeho vlády narostla v zemi korupce, a v roce 1992 dokonce rozpustil Kongres, nicméně podařilo se mu zlepšit ekonomiku státu. Prosadil liberální ekonomické reformy a zprivatizoval podniky, které stát zbytečně zatěžovaly. Navíc definitivně porazil teroristy. Po zveřejnění kompromitující nahrávky, která usvědčovala členy Kongresu z uplácení opozice a podnikatelů však rezignoval a odešel do exilu. Nakonec byl vrácen do Peru a v roce 2009 odsouzen za udílení rozkazů eskadrám smrti k 25 letům vězení.

Nové volby vyhrál vůdce opozice Alejandro Toledo. Ekonomice Peru se konečně daří překonat krizi. V roce 2006 je prezidentem znovu zvolen Alan García. Od r. 2011 dodnes vládne v Peru prezident Ollanta Humala.