Tojnárkovo stinné stránky
Probudili jsme se až za světla, tak kolem 8:45, zabalili a rovnou vyrazili na cestu k refugiu Urriellu (GPS souřadnice refugia: N43.20282° W4.82131°; 1.7 km, 83 m převýšení, 202 m sešupu dolů a 2:00 hod. chůze). Obdivovali jsme tam nejen mohutnou horu Naranjo de Bulnes nad chatou, ale též španělské horaly, kteří hned ráno vystartovali z nížiny do strmých horských strání.
V prameni pod chatou (GPS souřadnice: N43.20286° W4.82120°) jsme dobrali vodu a posnídali. Během jedenáctiminutové pauzy (dle GPS) jsem stihnul uvařit čaj a vločky, ale snědl jsem jich jen část. Zuby jsem kartáčkem jen symbolicky ometl a kolem 11:30 jsme vyrazili na severozápad směrem ke skalní průrvě Brecha de los Cazadores (GPS souřadnice začátku soutěsky: N43.20850° W4.82875°, poloha zaznamenaná GPS moc nesedí). Užili jsme si tam lehčího lezení po čtyřech, sem tam i řetěz.
Následoval výšlap po skalnatém hřebeni na úbočí hory Neverón de Urriellu (2555 m) až do 2300 metrů. Zde se stezka začíná vlnit nahoru a dolů, a zároveň i hrát na schovávanou. Nám se podařilo přehlédnout zatáčku, ve které se oficiální cesta stáčí prudce na severozápad směrem k refugiu Hou de Los Cabrones (GPS souřadnice zatáčky: N43.20501° W4.84179°; 3.3 km od Urriellu/413 m převýšení, 89 m klesání/1:16 hod. chůze., 45 min. pauzy).
Napojili jsme se na jinou, zpočátku dobře vyšlapanou pěšinu, a díky tomu jsme si naší trasu podstatně zkrátili. Hned vzápětí nás ale nějaká odbočka svedla na falešný hřbet, kde jsme si dopřáli pauzu (36 minut). Část skupiny pak slezla přímo dolů ku hlavní cestě, já s Honzou jsme se raději vrátili a museli absolvovat šikmý, místy dost nakloněný traverz.
Zkratkou jsme se dostali přímo pod nejvyšší horu Picos de Europa, Torre de Cerredo (2650 m.n.m.). Výstup na ní jsme si zakázali, tlačil nás čas a skalní pasáž těsně pod vrcholem vypadala dost obtížně.
Slezli jsme na dno závrtu pod Torre de Cerredo a vzápětí zas vystoupali více jak 200 metrů do sedla pod Tiro del Oso (Medvědí hora, 2576 m; od zatáčky 3 km, převýšení 267 m, sestup 241 m, 2:39 hod. celkem, z toho 1:12 hod. chůze, 1:34 hod. pauzy).
Zde začínal namáhavý sestup, občas prokládaný výstupem ze dna závrtů. Z největšího z nich, Hoyo Grande, je vidět Pico Tesorrero, ale také štíty jižního masivu Picos de Europa, včetně špičaté jehly El Picón.
Klesání se zdálo nekonečné. Když jsme došli na travnatou pastvinu s kozami, zaradoval jsem se, že nejhorší máme za sebou. Předčasně. V lese za loukou na nás číhala strmá strž plná kluzkého bahna, do které navíc ze stráně padaly kameny (GPS souřadnice horního konce rokle: N43.20818° W4.87923°).
Ani pod roklí bezedná díra nekončila. Docházela nám voda a setmělo se. Naštěstí Majda objevila vodní zdroj, a kousek od něj se dalo zabivakovat.