Tojnárkovo stinné stránky
Spali jsme de facto na turistické stezce, a chvilku po deváté jsme museli uhýbat několika sportovcům, kteří vybíhali či vycházeli roklinou nahoru. V 9:50 jsme zahájili finální sestup do údolí. Zanedlouho jsme došli k prameni Fuente del Tomo (GPS souřadnice pramene: N43.21190° W4.88828°; 0.7 km/147 m klesání/13 min. chůze, 4 min. pauza).
Najednou, odhadem od 1000 m.n.m., byl všude vody dostatek. Dokonce nás začal doprovázet zurčící potůček, který se střídavě ztrácel a vyvěral, popř. vytvářel menší vodopádky. V jednom z nich se část výpravy vykoupala (GPS souřadnice tůňky: N43.21678° W4.89449°).
Konečně jsme sestoupili až na dno kaňonu, který vyhloubila řeka Cares. Místní turistické brožury se chlubí, že je hlubší než světoznámý arizonský Grand Canyon, neboť nadmořská výška údolního dna se pohybuje mezi 250 až 400 metry a okolní štíty přesahují 2500 metrů, tudíž převýšení dosahuje až 2200 metrů. Jenomže ty vrcholy jsou 4 km daleko, a musíte na ně šplhat přes nižší předvrcholy, sedla a údolí.
Schovali jsme si batohy u chléva vedle cesty (GPS souřadnice: N43.21941° W4.89772°) a zamířili do městečka Caín (55.8 km/97 m přev., 591 m klesání/1:57 hod. chůze, 2:04 hod. pauzy), které leží v provincii Castilia y León. Někteří jedinci by se zjevně rádi od Kastilie odpárali.
Dokoupili jsme zásoby, doplnili vodu v prameni pod kostelem Sv. Tomáše a poobědvali v restauraci El Montañero (GPS souřadnice hospody: N43.21350° W4.90420°). Menu stálo 13 €, pisoáry měli mimo provoz.
Po jídle jsme se vrátili zpět do Garganta del Cares - Božské soutěsky. V horní části je úzká a sevřená, teprve až u severního vyústění se více rozevírá. Z Caín do Poncebos vede tzv. Ruta del Cares, po které denně proudí davy turistů. Byla vybudována jako komunikace pro údržbu vodního kanálu, který přivádí vodu do hydroelektrárny Poncébos. Akvadukt i stezka byly vysekány ve skále několik set metrů nad řekou, místy prochází dlouhými tmavými tunely. My zastihli kanál suchý, místy v něm probíhalo čištění. Průtok řeky totiž nedovoloval odvod vody pro elektrárnu.
Původně jsme zamýšleli dojít až do Poncebos a přespat u pramene nad vesnicí, ale z časových důvodů jsme se rozhodli zkrátit si trasu a u Majada de Culiembro (GPS souřadnice: N43.24277° W4.88939°) odbočit na Ruta de la Reconquista. Já spolu s Kožakem jsme se ještě prošli dál po proudu (z Caín 7.8 km/173 m přev., 176 m klesání/1:50 hod. chůze, 0:59 hod. pauzy).
Po chvilce oddechu jsme začali stoupat do strmého svahu nad kaňonem.
Chvilku odpočinku jsme si dopřáli u Cueva del Posadorio (GPS souřadnice jeskyně: N43.24496° W4.89668°; od rozcestí 1.4 km/304 m přev./0:32 hod. chůze, 0:18 hod. pauzy). Tato jeskyně zjevně slouží ovcím jako úkryt při nepohodě, vede k ní úzký a strmý chodníček šikmo ve stěně. A musí se dávat pozor na uvolněné šutry.
Serpentinami v suti jsme vystoupali na náhorní plošinu Majada de Ostón (GPS: N43.24813° W4.89796°). Všechny zdejší domečky pro ovce byly dobře zabezpečené, nocležiště jsme museli jít hledat jinam.
Vyrazili jsme směrem dle šipky rozcestníku, jenže ta neukazovala zrovna nejpřesněji. Naštěstí jsem se mrknul na GPS a brzy jsme se na značku vrátili. Asi po 2 km jsme našli příhodný závrt a v něm zabivakovali.
Přestože obloha slibovala další noc bez mráčků, los Lošťákos i K-trio si postavili plachtové úkryty, prý aby si to vyzkoušeli. Já s Honzou a Zdeňkem jsme doufali, že případnou spršku přežijeme pod plachtou. Sprška nakonec opravdu přišla, ba i skončila, akorát jí nahradil pořádný slejvák. Kluci okamžitě zalezli k Lošťákům, já ještě chvilku doufal a odolával, ale nakonec jsem se přece jen přifařil ke Kožakovi s děvčaty.
Vítr si s oběma přístřešky zlomyslně pohrával. Lošťákům shodil kotvící kámen, mohutně cloumal i naší konstrukci, Petr jí musel několikrát za noc opravovat. Já byl z boku krytý plachtou, která se sesunula, což mi došlo až když jsem měl úplně provlhlý spodek spacáku. Zima mi kupodivu nebyla, všichni jsme se víceméně ve zdraví dočkali rána.