Tojnaří webové doupě

Pondělí 11. září - prohlídka Bilbaa

Ačkoli jasné nebe nad Cangas de Onís slibovalo bezproblémovou noc, k ránu se od moře přihnaly mraky a my zase zmokli. Déšť nebyl nijak intenzivní, my s Honzíkem vydrželi pod plachtou skoro až do budíčku. Ostatní se evakuovali mnohem dříve.

Sešli jsme se na autobusovém nádraží, otevírá po 7:00. V 8:15 nám odjížděl autobus do Arriondas. S námi do něj nastoupily dvě Češky, studentky španělštiny. Jízdenka na 9 km jízdy stála 1.5 €/os. Po 15 minutách jsme vystoupili v Arriondas, městě na soutoku řek Sella a Piloma, které je jakýmsi centrem adrenalinových sportů. Můžete si tam najmout průvodce na canyoning, ferraty nejrůznějších obtížností, nebo se věnovat vodáckým sportům. My sháněli pouze nějakou snídani, úspěšně.

V 9:40 měl přijet náš bus od Ovieda. Když odbila desátá a nic nepřijelo, začal jsem jemně nervóznět. Visely zde totiž pouze jízdní řády lokálních spojů, a ani paní v nádražním bistru ve svém štosu tabulek odjezdů a příjezdů dálkový bus do Bilbaa neměla. Nakonec jsme se přece jen dočkali, bohužel problémy tím neskončily. Řidič odmítnul do vozu vpustit trojici los Lošťákos. Ve Španělsku se jízdní doklady na dálkové autobusy prodávají na jméno a číslo pasu/občanky, a oni měli jízdenky na zítřek. Mea culpa, objednával jsem jim je dodatečně, zrovna když jsem byl nevyspalý po noční, a spletl jsem si datum :-(. Dokoupit novou jízdenku nešlo, bus byl obsazený. Návrhy, že budeme stát v uličce, nebo si posedáme po třech, šofér zamítnul, takže nešťastníkům nezbylo než přejet vlakem do Santanderu a tam si počkat na první volný spoj do Bilbaa. Naštěstí vše zvládli.

Naše cesta byla dost zdlouhavá, z dálnice jsme zajížděli do každého větší obce. Po 4:35 hod. jízdy (cena 13.6 €/os., skupinové jízdné) jsme dorazili do Bilbaa, hlavního města Baskicka. Baskové jsou hrdý národ, léta bojující o nezávislost na Španělsku (a Francii), což dávají všemožně najevo. Ještě donedávna např. teroristickými útoky, nyní hlavně plakáty a samolepkami.

Mluví baskickým jazykem euskara, což je izolovaný jazyk, který nepatří do žádné jazykové rodiny. Pravděpodobně se jedná o jediný zachovalý pozůstatek předindoevropského osídlení Evropy. Mně připomínal eskymáčtinu říznutou řečtinou. Většina informačních cedulí je vyvedena ve třech jazycích. Na prvním řádku euskara, na druhém angličtina a až dole má (ne vždy) místo španělština.

Přešli jsme se ubytovat na předem zabookovanou dormitory v nedalekém Pil Pil hostelu (GPS souřadnice: N43.26258° W2.94664°). Po rychlém osprchování jsme vyrazili do supermarketu nakoupit pro své blízké nějaké španělské pochutiny.

Kolem 15:00 jsme zahájili prohlídku Bilbaa. Nejprve jsme obešli národní baskický hudební palác Euskalduna (GPS souřadnice: N43.26791° W2.94076°). Na jeho severní straně tančí nad vodami Múza tance od Salvatora Dalího.

Za koncertním centrem se tyčí nejvyšší budova Bilbaa, Torre Iberdrola (165 m), postavená v letech 2007–11 podle návrhu architekta C. Pelliho (autor Petronas Twin Towers v Malajsii).

Přes nábřežní parky se spoustou artefaktů moderního umění jsme dokráčeli ke Guggenheimovu muzeu. Zděná a ocelovou konstrukce této postmodernistické stavby od Franka Gehryho je kromě skla opláštěná též kovovými pláty z titanu (dokončena roku 2007). I ona je obklopena různými sochami, např. Tall Tree & The Eye od Anish Kapoor, sestavou zrcadlových koulí, ve které odráží obraz budovy muzea. Obří pavouk Maman (Maminka) od francouzské umělkyně Louise Bourgeois je zajímavou kombinací symbolu mateřství a určité tajuplné hrůzy. Náměstí před vchodem do galerie hlídá štěně Puppy, jehož autorem je americký výtvarník Jeff Koons. Uvnitř 13 metrů vysoké sochy s dutinami je zamontován zavlažovací systém, který napájí skalničky a květiny na povrchu. Místní obyvatelé psa milují. Někteří z nich ho mají raději než Guggenheimův palác, ten prý je jenom jeho bouda :-).

Popošli jsme k mostu Zubizuri od Santiaga Calatravy. V jeho okolí jsem zaznamenal zajímavý pokus o začlenění zbytků průčelí starých domů do zástavby moderních věžáků.

Na protějším břehu řeky Nervión jsme navštívili komunak, vyfotili radnici a raně barokní chrám Sv. Mikuláše (původně profesní kostel rybářů a námořníků).

Poté jsme zapadli do úzkých uliček původního historického osídlení, čtvrtě Casco Viejo (Staré Město, baskicky Zazpikaleak).

Nejprve jsme si prohlédli obdélníkové náměstí Plaza Nueva s podloubími (pochází z r. 1830). Narazili jsme tam na krámek s chutnými pintxos (obdoba španělských chlebíčků tapas).

Obešli jsme gotický kostel Sv. Antonína (Iglesia San Antón) z počátku 15. století a z mostu San Antón jsme si vyfotili nádraží Atxuri.

Minuli jsme dvě zajímavé školní budovy a rohový vchod do nádraží Atxuri.

Došli jsme ke kostelu Sv. Dominika (Santo Domingo, v některých mapách Iglesia de la Encarnación) ze 14. století. V sousední budově bývalého dominikánského kláštera je dnes muzeum svatého umění.

Museli jsme spěchat zpět do hostelu a ubytovat Lošťákovic rodinku. Vraceli jsme se přes staré město kolem katedrály Sv. Jakuba (Santiago de Bilbao, baskicky Donejakue katedrala). Trojlodní bazilika s předsíní a portikem ze 14. až 15. století stojí na místě původního poustevnického kostelíka. Jeho renesanční portikus pochází ze 16. století, pseudogotická hlavní brána a oltář až z 19. století. V chóru se dochovaly poutní oltáře, dvě gotické sochy Panny Marie s dítětem a socha sv. Jakuba Většího jako poutníka.

Vyfotil jsem budovu železniční stanice F. C. de Santander - Bilbao, vyzdobenou prosklenou ocelovou konstrukcí s vitrážemi. Jeho hala z konce 19. století byla nedávno zmodernizována na nákupní pasáž s mnoha restauracemi.

Po vyřízení ubytovacích formalit jsme s Honzíkem spěchali zpátky do centra. Chtěli jsme se konečně najíst v některém z barů, kterých jsou plné úzké uličky starého města. Na Plaza Nueva jsme nejprve vyzvedli zbytek výpravy a pak jsme se courali mezi měšťanskými domy z 15.-19. století, až se nám podařilo zakotvit na předzahrádce jedné restaurace. Objednal jsem si pintxos a místní víno Txakoli. Jedna jednohubka byla fajn, ale na druhé jsem si málem vylámal zuby. Zaskočil jsem ještě naproti ke konkurenci, ani tam jsem o moc lépe nepochodil. Naštěstí hlad je hlad. Víno se mi zdálo poživatelné, i když žádná super dobrota to nebyla. Honzíkovi nechutnalo vůbec.

Kolem 22:00 kupodivu většina podniků zavírala. Nábřeží řeky bylo působivě nasvícené, ale pusté. Během návratu domů jsme se marně pokoušeli ulovit nějaké další chlebíčky pintxos.

U Parku de Doña Casilda de Iturrizar nás nepříjemně překvapila dešťová přeháňka. O pár set metrů dál jsme se naopak dočkali překvapení příjemného. Míjeli jsme bar Everest Bi (GPS souřadnice baru: N43.26500° W2.94376°), a mně se zdálo, že slyším jazyk ještě podezřelejší než baskičtina. Otočil jsem se a měl jsem pravdu, na předzahrádce seděli dva Češi (na služebce). Navíc podnik měl ještě otevřeno, nabízel výborné pintxos a k tomu nám i nalili. Do odjezdu autobusu na letiště zbývalo ještě šest hodin, tak proč neposedět? Pokračoval jsem v konzumaci Txakoli, pivo točit neuměli. Chladící okruh nechali běžet na doraz, až měli obě pípy obalené ledem. Ale jinak se k nám chovali skvěle, a vyhnali nás až těsně před půlnocí.

Na hostelu se ještě nespalo, tak jsme otevřeli další lahvinku. Dopřáli jsme si cca čtyři hodiny spánku.

• Prohlídka Bilbaa (GPS souřadnice Pil Pil hostelu: N43.26258° W2.94664°; 19 km/ 4:17 hod. chůze, 4:37 hod. posezení)
• Všechny fotky z přesunu do Bilbaa
• Zpět na souhrn fotoreportáží