Longyearbyen a přesun do Bolterdalen Svalbard 2013

Pátek 26. července - zařizování v Longyearbyen, přesun do Bolterdalen

(čas pochodu 4 hodiny, délka etapy 15.5 kilometru)

Ráno jsme posnídali, přebalili a část věcí uskladnili v kempu pod schody (trošku tam zatéká, ale já naštěstí vše vodotěsně zabalil). Kolem desáté vyrážíme směr Longyearbyen. Míříme k benzínce, neboť jsme bohužel v kempu neobjevili kanystr, do kterého odjíždějící turisté slévají zbylé palivo. Kupuji si párek v rohlíku, stojí o dvě NOK míň než v Oslu. V infocentru jsme se moc zajímavých informací nedověděli, pouze jsme si koupili závěrečný výlet lodí. Jelikož mají otevřeno do 17:00, necháváme si tam batohy. Zaskočili jsme do půjčovny zbraní pro signální pistoli s raketami, kulovnici a dum-dum náboje proti medvědům. Kupujeme i 20 cvičných nábojů na vyzkoušení pušky. Od kolemjdoucích zjišťuji, že střelnice leží úplně jinde, než jsme čekali. Musíme se vrátit skoro až do kempu. Cestou míjíme semennou banku, ve které pod patronací OSN skladují několik stovek různých druhů semen, zejména potravinářských obilovin. Klíčí je prý pořád dokola, aby zajistili, že lidstvo nepřijde o kvalitní osivo. No nevím, spíš bych tipoval, že se jedná o nějaký tunel na peníze.

Střelnice leží nahoře na kopci nad letištěm. Přivítala nás tam vyvěšená norská vlajka - znamení, že se střílí, a mohutné rány - rovněž znamení, že se střílí :-). Střelci nám tvrdí, že si tady nemůžeme jen tak pálit nazdařbůh, je prý nutné sejít dolů do přístavu a zaplatit 30 NOK za osobu. Čas nás začíná tlačit. Právě přilétá letadlo s posledním účastníkem výpravy a zároveň nechceme riskovat, že nám batohy zamknou v infocentru. Rozdělujeme se. Jedni jdou zjistit, jak se tedy vlastně dá střílet, a další, včetně mne, míří zachránit bagáž a odlovit Dana. Všichni se nakonec šťastně před infocentrem sejdeme. Přestože na střelnici se prý může střílet i zadara, shodujeme se, že vracet se už nebudeme a zbraň otestujeme někde v terénu. Po půl šesté vyrážíme ven z města, ještě před tím jsem stihnul spolknout kus salámu a pár rohlíků z domova.

Vyrážíme po asfaltce, ta se ale brzy změní v šotolinku. Míjíme psí farmu, před kterou parkují sáně i čtyřkolky. Některé z nich jsou tak obrovské, že mi připadá nepravděpodobné, že by je utáhlo psí spřežení. Jenže tady mají velmi silné pejsky :-). Jedny takové potkáváme kousek od vrtných souprav, které hledají podloží vhodné pro ukládání plynného CO2. Poměrně brzy se blížíme ke kopci Bolternosa s opuštěným dolem. Za ním už se rýsuje cíl naší první etapy, ústí údolí Bolterdalen. Naše silnice pokračuje dál k funkčnímu dolu č. 6, my ale zakempujeme kousek od odbočky směřující k jakémusi vědeckému centru (celou noc tam jezdí auta). Na křižovatce fotím nějaké nejspíše meteorologické přístroje.

Dnešní trasa vedla víceméně po silnici, 15.5 kilometru jsme dali za 4 hodiny (cestu z centra na střelnici a zpět jsem nezapočítal).

Náš první kemp #1 (GPS souřadnice N78.16770; E15.98428) stavíme v záplavovém území říčky Bolterelva. Blesková povodeň nehrozí, neboť na Špicberkách pod ledovci nedřímají sopky jako na Islandu. Koryto řeky je upraveno buldozerem, jeden Caterpillar řádil o pár set metrů pod námi po celou noc. Hlavní tok má letos vody relativně málo a je kalný, ale čistá voda se dá nabrat v tůňce bočního ramene, které jsem objevil během medvědí hlídky. Pokaždé, když jsme spali ve stanech, střídáme se celou noc jako štafeta na 6x 90 minut. Tady ale nebylo čeho se bát, ze dvou stran nás obklopovaly psí farmy a třetí směr hlídalo stádečko sobů :-). Překvapilo mne, že se všude kolem válelo různé harampádí, včetně rezavých prázdných sudů od motorového paliva. Zbyla tam i stará chatrná dřevěná bouda. Spát se v ní sice nedalo, ale jako ochrana před nepříjemně ostrým větrem posloužila skvěle, zejména při vaření.