Z Van Mijenfjorden do kempu Morton Svalbard 2013

Úterý 30. července - Cesta z Mijenfjorden do kempu Morton, dobytí hory Kolfjellet

(čas pochodu 4 hod. 50 min., délka etapy 11.2 km, celkově 79.1 km; i s Kolfjellet: 7 hod. 10 min., délka 21.2 kilometru, 89.1 km celkově)

V noci trošku sprchlo, ale ráno nám počasí opět přeje. Vyrážíme těsně po osmé a asi po 40 minutách se svlékáme k prvnímu dnešnímu brodu přes řeku Vassdalselva. Není ani prudký, ani hluboký, nadále se nám potvrzuje, že letos jsme se trefili do relativně suchého roku. Blížíme se k hoře Kolfjellet. Kolem čtvrt na jedenáct nás čeká poslední dnešní, rovněž nijak náročná řeka, napájená ledovci Stenehjembreen a Kolfjellbreen. Za ní se asi hodinku čvachtáme podmáčeným terénem, pak se rozhodneme využít odlivu a sestupujeme až dolů k pobřeží. Fotím si tam zajímavou bystřinu. Přitéká z hor, stejně jako všechny její kolegyně, ale narozdíl od nich nekončí klasickým vstupem do moře, ale ponorem, přičemž veškerá její voda najednou mizí ve štěrkovém náspu.

Kráčíme po poměrně pevném štěrkovém podkladu, kromě ulit, chaluh a vyplaveného dříví potkáváme v jedné přítokové úžlabině i bizarní, kamením pokrytý zbytek ledu, který postupně odtává a vytváří tak jakousi ledovou jeskyni. Neodolám a musím si jí proplazit :-). To už se ale blížíme k cíli dnešní etapy, kempu Morton. Těšíme se na něj už dlouho, jelikož předchozí výpravy zde nocovaly v chatce, a my bychom si též rádi užili jednu noc bez medvědí hlídky. Po ujití 11.2 kilometru za 4 hodiny 50 minut jsme tam (GPS souřadnice kempu #5: N77.78993; E14.89790).

Kemp Morton je opuštěným černouhelným dolem. Památky na těžbu, většinou ve formě železného harampádí či jiného bordelu, se povalují všude kolem. Nyní se zde nachází uzamčená chatka, určená k přespání v případě nouze, a volně přístupná kůlna, která slouží jako skladiště a ve svých útrobách skrývá dvě místnosti. Jednu naprosto zaplněnou prkny a železným šrotem, a druhou, ve které se po menším úklidu dá najít dostatek místa k přespání. Naši šikulové mezitím zjišťují, že ani vedlejší, komfortněji vybavená chatka, není nepřístupná, tak se přesunujeme o dům dál.

Dopřáváme si oběd a protože odpoledne je ještě mladé, spolu s Danem a Jelenem vyrážíme pokořit cca pět kilometrů vzdálený vrcholek hory Kolfjellet (707 m.n.m.). Jdeme na lehko, vybaveni pouze foťáky, kulovnicí, vuvuzelou a pár čokotyčinkami pro medvědy :-). Jdeme údolím řeky Berzeliuselvy, díváme se doprava a hledáme, kudy se dá vyšplhat nahoru. Nakonec odbočujeme až v úplně posledním možném bodě, do ústí údolí Kolfjelldalen. V jeho horních partiích nás čeká úzký a strmý žleb, vyplněný sněholedovým splazem. Teče pod ním potok a díry ve sněhu nás varují, abychom si dali bacha. Po vystoupání 150 až 200 výškových metrů se ocitáme na náhorní planině. Je z ní vidět nejen Berzeliusdalen pod námi, ale také skály s vodopádem, které dokazují, že příměji jsme opravdu jít nemohli.

Zdálky obdivujeme mohutný kužel hory Hesselbergaksla (661 m.n.m.), my ale míříme výš, minimálně ještě o 400 metrů. A závěrečný výstup ve velmi strmém svahu s kamenitou sutí, ujíždějící pod nohama, byla fakt chuťovka. Na vrcholu Kolfjellet (GPS souřadnice N77.81051; E14.90683) nás ale čeká zasloužená odměněna. Kocháme se nádhernými výhledy na Van Mijenfjorden, ledovec Kolfjellbreen, záliv Kaldbukta a údolí řeky Berzeliuselvy.

Zpátky jsme se vrátili prakticky stejnou cestou, celkem jsem dnes ušel 21.2 kilometru za 7 hodin 10 minut.

Mé dobrodružství však tento den ještě zdaleka nekončilo. Po večeři jsem jako první zatoužil po závětří chatky, ale sundavání zajišťovací závory dveří mi moc nešlo. Těžký železný pajsr se mi podařilo uvolnit až když jsem pořádně zabral. Jenže jsem ho neudržel a on mi skřípnul malíček. Krve jak z vola, naštěstí mi to Šárka perfektně ošetřila (ještě jednou díky), takže jsem bez problémů mohl pokračovat v cestě.