Z Rusanov Odden do Longyearbyen Svalbard 2013

Úterý 6. srpna - Cesta z Rusanov Odden do Longyearbyenu

(čas pochodu 13 hod. 30 min., délka etapy 24.4 km; celkově 178.1 km; 206.7 km i s vrcholy navíc)

Poslední den nás čeká pořádná dávka kilometrů, startujeme tedy raději ještě před sedmou ranní. Nejprve kráčíme po trase bývalé železnice, po které se do přístavu dopravovalo uhlí vytěžené v Grumantbyenu. Část kolejí už byla rozebrána, ale ještě docela dlouhý úsek kolejí, krytých dřevěným tunelem (ochrana proti sněhu), zůstal zachován. Objevil jsem i výhybky, troleje a pár převrácených huntů.

Jsme už skoro na konci cesty, ale pořád s sebou táhneme cvičné náboje do kulovnice, tak jsme se rozhodli, že je dnes vystřílíme. Jako terč nám poslouží rezavá pixla položená ve vzdálenosti 30-35 metrů. První střílí Jelen, pak Adam. Plechovka se otřásá, ale stojí. Pak beru do ruky pušku já, poprvé v životě. Přiznám se, že jsem měl strach, aby mi zpětný ráz neublížil, ale když prý flintu pořádně opřu o rameno, nemělo by se nic stát. Zamířím, zmáčknu spoušť, a pixla odletí :-). Jdu se na ní podívat, kromě mého zásahu doprostřed je v ní ještě jedna díra těsně nad zemí. Zbývají mi ještě dva náboje, za mnou střílí i zbytek výpravy, jen Zděnek palbu vynechává. Jdu si vyfotit terč. Překvapivě jsme mířili docela dobře, z plechovky jsme udělali řešeto :-).

Pokračujeme dál po zrušené trati, končí v betonovém tunelu, uvnitř zavaleném sutí. Od něho vede stezka zjevně vyšlapaná turisty. Šplhá nahoru sutí, ve které potkáváme několik bělokurů. Odkládám batoh a obkličuju je, abych je vyfotil z co nejbližší vzdálenosti. Není lehké je zaměřit, jsou v těch šutrech perfektně zamaskovaní. Jakmile se vyškrábeme na hřbet nad údolím Russedalen, otevřou se nám nádherné výhledy do údolí Grumantdalen, na skálu s ptačí kolonií a především na hornické městečko Grumantbyen. Jeho baráky jsou obklopeny úžasnou scenérií, tvořenou zelenými svahy pobřežních kopců a blankytně modrým mořem, do kterého se vlévá hnědý kal z ledovcové říčky. Nádhera.

Nikomu se nechce klesnout min. 300 výškových metrů dolů do města, rovnou tedy začínáme stoupat údolím Grumantdalen. Potkáváme zde sníh obarvený červenou řasou, zbytky pasti (asi na lišky) a samozřejmě i pozůstatky důlní činnosti. Uhelné sloje se na Špicberkách většinou nachází ve vrchní části kopce, proto zde horníci nefárali dolů, ale naopak, drásali se za prací stovky výškových metrů nahoru. Na dopravu uhlí zřejmě používali lanovku. Krátce před 13:00 si dopřáváme pauzu v sedle pod horou Lindströmfjellet.

Odsud jsme měli sejít obloukem pod morénou ledovce Grumantbreen do údolí Bjørndalen, abychom se vyhnuli skalním srázům nad korytem řeky Bjørndalselvy a pokračovali po jejím pravém břehu, kde nejsou skály, ani příkré kaňony. Měli jsme, ale... Než jsem stihnul pořídit pár fotek, Dan už neomylně zamířil nejkratší cestou do roklí, a celá výprava za ním. Dostihnul jsem je u brodu levostranného přítoku Bjørndalselvy, už se nám nechce vracet. Chvilku zkoušíme jít po proudu té říčky, ale strmý kaňon nás dál nepustil, přelézáme proto hřbet po pravém břehu. Pod námi hučí prudký proud Bjørndalselvy a nezdá se, že by k němu vedl bezpečný sestup. Na druhé straně řeky nějaký turista brodí pravostranný přítok Bjørndalselvy. Mává na nás, ať jdeme dál proti proudu, viděl ho ale pouze Adam a až poté, co byl odhlasován postup opačným směrem. Cizinec se ještě vyšplhal na kopec, aby se podíval, kam jdeme, a pak nás ponechal osudu. Z mapy naše volba nevypadala dobře, čekaly nás černé skály a několik kaňonů, z jednoho jsme právě před chvílí utekli. Nicméně i teď nám přeje štěstí, rokle nejsou tak hrozné a vody je právě tak akorát, aby se dala překonat suchou nohou, nikomu ovšem nedoporučuju náš postup opakovat :-). Do mapky pochodu jsem k našemu růžovému postupu nakreslil i správnější verzi, a to modře.

Po překonání několika potoků jdeme po náhorní planině. Doprovázejí nás sobi. Chceme sejít co nejníže k moři, kde už proud není tak silný. První brodí Šárka se Zdeňkem. Adam prosazuje, abychom pokračovali až k ústí řeky, že tam musí být nějaká lávka. Jdu s ním, ale nakonec to vzdávám a nazouvám brodné tenisky. Mimochodem, ta lávka tam nejspíš byla :-). Teď už jsme de facto v civilizaci, všude spousta chat a v nich dokonce i lidi :-). Poslední kilometry po silnici už byly brnkačka, ve čtvrt na devět stavíme stany v kempu u letiště Longyearbyen, kde celý náš trek začal. Dnes jsme ušli 24.5 kilometru a trvalo nám to 13 hodin 30 minut.