Longyearbyen a návrat Svalbard 2013

Neděle 11. 8. - Prohlídka Longyearbyen

(délka pochodu cca 12 km)

Dopoledne jsem se věnoval balení a přípravě na odlet, našel jsem si čas i na teplou sprchu. Převlékám se do civilu, sbalená zavazadla ukrývám před deštěm pod verandu centrální budovy kempu, a kolem půl jedné vyrážím na poslední návštěvu hlavního města. Využívám pěkného počasí a pořizuji další fotky přístavu a lanovky na uhlí. S Jelenem navštěvujeme restauraci Basecamp, která je uvnitř zařízena v traperském stylu. Nechybí zde ani podobizny známých traperů, např. busta V. I. Lenina hlídá pult s tvrdým alkoholem a reliéf s hlavami Marxe, Engelse a Lenina dohlíží na jídelní lístky. Usadili jsme se na sedadlech potažených tulení kůží a objednali si chuťovku, studený rostbíf z velryby (cenu si nepamatuju) a pivo za 48 NOK.

Opouštím Jelena a vydávám se do města. Přecházím přes řeku Longyearelvu a zblízka si prohlížím pozůstatky ohybu uhelné lanovky. Odsud je to pár metrů ke kostelu, vybavenému v protestantském duchu, tzn. jednoduše, vkusně a účelně (nechybí ani skříňka na zbraně). Nahoře v patře se kromě modlitebního sálu s varhany a oltářem nachází i jakási klubovna, které vévodí vycpaný medvěd. Nemístné myšlenky, že se jedná o úlovek místního pastora, se mi podařilo zaplašit jen na chvíli, neboť při odchodu jsem pana faráře zastihnul právě v okamžiku, když odkládal kulovnici do trezoru :-). O ulici níže objevuji jakési muzeum těžby uhlí. Část jeho exponátů (těžební stroje, dopravní vláčky…) je vystavena venku a je tedy volně přístupná. Navštěvuji rovněž místní hřbitov, na kterém se ovšem již nepohřbívá, neboť těla zemřelých ve zdejším drsném arktickém prostředí vůbec netlela. Ještě si fotím strojovnu lanovky, podivné železné monstrum, ze kterého se uhlí posílalo buď do přístavu a z něj dál do světa, nebo rovnou pod kopec do elektrárny.

Cestou zpět zapředl rozhovor s dvojicí, která se vracela z nedělního výletu po okolních kopcích. Muž, zaměstnanec místní uhelné společnosti, mi potvrdil, že většina zdejších uhelných slojí se nachází ve svahu, často i pár set metrů nad úrovní paty kopce. V šachtě se prý celoročně drží stabilní teplota 5-6°C, brrr. On by ale svou práci neměnil, zejména proto, že je velmi dobře placená. Symbolicky si na závěr fotím dřevěný pomník na počest zdejších horníků.

Teď už mám před sebou pouze poslední úkol, ochutnat tulení maso. V hotelu Radison Blu jsem si objednal „Taste of Svalbard“, trojporci steaků z tuleně, soba a velryby. Porce byla obstojná, příloha se skládala z bramborového pyré a směsi zeleniny a zdejších hub (moc chutná směska). Velrybu a soba už znám, k popisu stačí jediné slovo – mňam :-). O tuleních místní tvrdí, že se hodí pouze jako žrádlo pro psy. V Austrálii úplně stejným způsobem pomlouvají maso klokaní, neprávem. Jenže na Špicberkách měli domorodci pravdu. Z tuleních soust jsem cítil nevábnou zahořklou pachuť zatuchlého masa. Podobně chutnají např. části uzených sleďů, jenomže ty v malém množství rybu výborně okořeňují, kdežto zdechlina, koncentrovaná do 150 gramů steaku, už je i na mne příliš. Jenomže nedojezte to, když celá ta sranda v přepočtu na naše peníze vyšla na devět stovek. Tak jsem i poslední z mých klíčových závazků splnil na sto procent :-).

Večer před odletem jsme strávili čajovým dýchánkem ve společenské místnosti kempu. Při odbavení batohu mi bdělá celnice zabavila prázdnou MSR lahev na benzin, přestože jsem jí pečlivě vyprázdnil a několik hodin nechal bez špuntu sušit větrem. Samotný návrat už proběhl bez komplikací.