Svalbard
(zdroj Wikipedie, redigováno a doplněno J. T.)
Úvod
Největšímu ostrovu na západě souostroví se říká Špicberky (Spitsbergen holandsky znamená „Zubaté vrcholky“). Tento název se používá pro celé souostroví, přičemž hlavnímu a největšímu ostrovu se říká Západní Špicberky. Tradiční norština Špicberky nazývá Svalbarði, doslovným překladem „chladný okraj“.
Jedná se o skupina ostrovů roztroušených v Severním ledovém oceánu mezi 74° a 81° severní šířky a mezi 10° a 34° východní délky. Zároveň je to nejsevernější část Norského království.
Historie Svalbardu
Uvádí se, že Špicberky byly objeveny někdy kolem 12. století Rusy a Vikingy. O prvenství vedou Norové a Rusové spory. Poprvé se o Svalbard zmiňují islandské historické písemnosti z roku 1194. Souostroví je popsáno rovněž v islandské zeměpisné "encyklopedii" Landnåmsboken z konce 12. století; neví se však, zda jsou v tomto díle popisovány opravdu dnešní Špicberky. Opravdu nepopíratelným objevitelem se stal až Holanďan Willem Barents, který zde přistál v roce 1596, ale královské Holandsko respektovalo dánsko-norskou svrchovanost nad tímto územím.
Mezi roky 1612–1720 se zdejší vody při západním pobřeží staly důležitou velrybářskou oblastí, lovili zde Dánové, Holanďané, Angličané, Francouzi a Norové. Odhaduje se, že samotní Holanďané vylovili něco okolo 60 000 velryb. Lov řídili ze základny Smeerenburg, kterou zde založili, ta jim také sloužila jako základna pro arktické expedice.
Jako výchozí bod si Špicberky vybralo i mnoho polárních expedicí, mj. expedice Nora Roalda Amundsena a Itala Umberta Nobileho (let vzducholodí k severnímu pólu).
Špicberská dohoda z 9. února 1920 přiznala svrchovanost nad tímto územím Norsku, prý mimo jiné i na základě toho, že archeologové tam nalezli pozůstatky vikingských lodí. Předpokládám, že Veliká Rus se nenechá zahanbit, a časem také něco nalezne :-). Občané zemí, které se staly signatáři dohody, mezi něž mimochodem patří i ČR, jako nástupnický stát Československa, mohou stejným právem využívat přírodní nerostné bohatství Špicberk. Na základě zákona ze dne 17. června 1925 se Špicberky staly územní částí Norského království, souostroví ale musí zůstat demilitarizované.
Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem dne 22. června 1941 bylo veškeré civilní obyvatelstvo Špicberků evakuováno britskou válečnou lodí - Rusové do SSSR a Norové do Velké Británie (pevninské Norsko bylo v té době již německým protektorátem). Všechny strategické objekty byly pak zničeny (těžební zařízení na ropu a uhlí, elektrárna a radiostanice). Norská vojenská posádka ale zůstala v Longyearbyenu, Barentsburgu a Svea. 8. září 1943 však byly tyto jednotky napadeny masívním útokem německých sil z bitevní lodi Tirpitz, 7 Norů bylo v obranném boji zabito, 41 mužů bylo zajato a odvezeno do zajetí v Německu, zbytek posádky se zachránil v horách.
SSSR vznesl v roce 1944 požadavek, aby se souostroví Špicberky stalo společným norsko-sovětským kondominiem (felleseie) a Bjørnøya přímo částí sovětského území. Později byl tento požadavek stažen.
V roce 1973 začala stavba zpevněné přistávací dráhy na letišti Svalbard lufthavn v Longyear. První letadlo zde přistálo 14. září 1974, letiště pak bylo oficiálně otevřeno dne 2. září 1975.
Současnost Svalbardu
Kvůli bohatým zásobám kvalitního černého uhlí vzniklo na Špicberkách několik osad, většina z nich je však už dnes opět opuštěna. Trvale obývané jsou pouze tři ostrovy: Západní Špicberk (Spitsbergen), Medvědí ostrov (Bjørnøya) a Hopen, žije zde 2 800 osob (60 % Norů, zbytek Rusové a Ukrajinci plus nepočetná minorita Thajců). Pro srovnání - polárních medvědů se po území Špicberk a země Františka Josefa potuluje asi 3000.
Administrativním centrem souostroví je městečko Longyearbyen, ve kterém sídlí i špicberský guvernér (sysselmann). Jeho úřad rozhoduje téměř o všem. Vyřizuje žádosti o povolení trvalého pobytu, o zapůjčení zbraně, o vstup na území mimo Area 10 (území v relativním dosahu civilizace), vyšetřuje incidenty (včetně medvědích útoků), dohlíží na dodržování zákonů a zásad ochrany životního prostředí...
Geologie Svalbardu
(zdroj Web University of Iceland, přeloženo J. T.)
Špicberky jsou pro svou dlouhou a bohatou geologickou minulost považovány za Mekku všech geologů. Jezdí sem studovat vývoj tektonických jevů a sedimentačních procesů v čase nebo kontinentální drift napříč povrchem Země.
Nejstarší usazeniny na Svalbardu pochází pravděpodobně z doby před 600 miliony let, kdy se Špicberky nacházely v blízkosti jižního pólu. Červený devonský pískovec na severu souostroví vzniknul před 350-400 mil. let, Svalbard se v té době nacházel v oblasti rovníku. Jelikož vegetační kryt je zde řídký a ledovcem erodovaná krajina relativně nedotčená, je zde možno najít nepřerušená podloží hornin o rozpětí více než 11 km a mocností vyšší než 1 km! Nejstarší vzorky horniny nalezené na Špicberkách, minerály zirkonu, jsou staré 3200 miliony let!
Ledovce
Asi 60 % území Špicberk je pokryto ledovci. Mnoho z nich spadá přímo do moře. V centrální oblasti Západních Špicberk, kde panuje poměrně suché klima, mají ledovce relativně malou rozlohu. Na západním i východním pobřeží ostrova se ale nachází hodně rozlehlých ledovcových údolí, popř. ledem pokrytých vrcholků hor. Několik větších ledovcových pokrývek leží i na východních ostrovech Edgeøya, Barentsøya a Nordaustlandet.
Většina ledovců v suché vnitřní části Špicberk jsou tzv. „studené ledovce“, tzn. teplota jejich spodní vrstvy klesá vlivem tlaku pod bod tání ledu a ledovec přimrzá ke svému podloží. Pohybují se proto rychlostí pouze 1-2 m za rok. Ve vlhčích regionech na pobřeží dosahuje rychlost pohybu ledovců často více než 10-30 m za rok, přičemž se tvoří obrovské trhliny.
Významný počet zdejších ledovců (cca 30%) lze považovat za tzv. „Surging-type“ (pulsující ledovce), které čas od času dokážou mimořádně navýšit rychlost svého pohybu třeba až na několik km v průběhu 3-6 let. Až 60 % svalbardských ledovců alespoň jednou za čas „zapulsuje“, většinou v opakujícím se intervalu 50-100 let. Nejmarkantnější projev pulsujícího ledovce byl zaznamenán na ostrově Nordaustlandet, kde se 30 km široký pás ledovce Austfonna mezi lety 1936 až 1938 posunul o 20 km.
Hmotnostní bilanci ledovců částečně ovlivňuje objem sněhu, navátý větrem v průběhu zimní sezóny, proto jsou mnohá čela ledovců otočena po větru, tedy severoseverozápadním, resp. severozápadním směrem. Ledovce podél východního pobřeží během zimy pravděpodobně akumulují velké množství sněhu, které jim z mořského ledu přináší jihovýchodní vítr.
Sněžná čára, tj. hranice trvalé sněhové pokrývky, resp. hranice tání sněhu, se na Špicberkách zvedá od západu na východ a velmi dobře koresponduje s distribucí srážek. Na ostrově Prins Karls Forland a podél středozápadního pobřeží leží na 200-300 m.n.m., ale v případě vysočiny na severovýchodě Špicberk dosahuje i více než 800 m. Území severovýchodních Špicberk je velmi suchou oblastí, a lze ji považovat za polární poušť.
Permafrost
Svalbard spadá do oblasti trvale zmrzlé půdy a jevy periglaciální (mrazové), popř. spojené s působením permafrostu jsou zde velmi rozšířené. Vrstva permafrostu je nejtenčí na pobřeží (10-40 m), ale v horách dosahuje tloušťky až 450 metrů! Teréní útvary jako pinga (kupy ledu pokryté zeminou a kamením, na kterých roste vegetace), tzv. „mrazové klíny“ (pukliny v povrchu, vytvořené působením zmrzlého ledu), či kamenné ledovce (suť zamrzlá v ledu) se vyskytují zejména v suchých oblastech centrálních Špicberk. Sněhové laviny jsou rovněž častým jevem obzvláště na závětrných svazích. Především ve vlhčích západních regionech se objevují i další mrazové jevy, např. půdotok (soliflukce). Jedná se o pomalý, gravitací poháněný pohyb materiálu, kdy se provlhčená půda, která není zpevněna kořeny, dává do pohybu dolů svahem, opakovaně zamrzá a taje, přičemž vytváří různé obrazce, kruhy a proužky půdních girland.
Ekonomika a průmysl Svalbardu
V poslední době zde dynamicky roste sféra turismu. Z dalších ekonomických aktivit stojí za zmínku pouze těžba uhlí a rybolov. Norsko si nárokuje výlučné právo na rybářskou oblast 200 námořních mil (370 km) od pobřeží, Rusko jeho nárok neuznává.
Špicberky jsou spojeny s pevninou obousměrnými optickými kabely (přes Andøy do norského Harstadu) pro přenos dat z radarové stanice nad Longyearbyenem, na které monitorují všechny satelity přelétající nad polárními oblastmi, a přijímají od nich data. Stanice smí být využívána pouze pro mírové účely.
Těžba uhlí
První moderní důl byl na Špicberkách otevřen v roce 1906, když zde společnost Arctic Coal Company (ACC) zřídila tábor. Počet obyvatel se zde zvýšil a důl byl pojmenován po americkém vlastníkovi ACC John Munroe Longyearovi. V roce 1916 byl důl prodán norské společnosti Store Norske Spitsbergen Kull Compani (SNSK). Tato společnost začala později podnikat i na nejjižnějším ostrově Bjørnøya. Konkurenční společnost Kings Bay Kull Compani otevřela důl „Ny Ålesund“ ještě o 107 km severněji. V roce 1962 exploze v tomto dole zabila 21 lidí, proto byl v roce 1963 uzavřen. Nyní je zde pouze přírodovědecká stanice.
Příběhy svalbardských dolů a s nimi spojených osad jsou až na pár výjimek velmi podobné. Většina šachet byla kvůli nerentabilitě uzavřena a po lidech zůstala jen města duchů. Jediný rentabilní důl na ostrovech je Sveagruva, který má sloje dostatečně mohutné, aby bylo možno nasadit strojní techniku. Přesto teď také musí zápasit s klesajícími cenami uhlí. Těžit tu začali v roce 1917 Švédové, norská SNSK zde operuje od roku 1970 dodnes (1.8 mil. tun/rok). Horníci sem za prací dojíždějí z Longyearbyen (v denních nebo týdenních turnusech).
Na Špicberkách nyní funguje ještě jeden norský důl v Longyerbyen (75 000 tun/rok) a ruský komplex v Barentsburgu. Tuto osadu vybudovali v roce 1920 Holanďané. V roce 1932 prodali těžební koncesi Sovětskému svazu a státní společnost Arktikugol zde vydržela až do současnosti. Ve městě žije cca 600 obyvatel, převážně původem z Ruska a Ukrajiny.
Další později ruskou osadu Pyramiden založili v roce 1910 Švédové. V roce 1927 ji prodali Rusům, kteří zde těžili až do roku 1998, kdy byla náhle ukončena těžba. V době největší slávy zde žilo cca 2500 obyvatel, nyní je město téměř opuštěné. Přes zimu zde zůstává 2–5 lidí, v létě jich zde kvůli turistům pobývá více. Svou výzkumnou stanici (dva červené kontajnery na přístavním molu) si zde zřídila Jihočeská univerzita z Českých Budějovic.
V osadě Grumant (založeno Rusy v r. 1912), propojené se sousední Colesbuktou, se těžilo v letech 1920 -1926 a 1931 - 1941. Po rekonstrukci v roce 1947 zde horníci působili až do r. 1961. Nyní zde zbyla pouze opuštěná stavení.
Příroda
Dne 1. června 1973 rozhodla norská vláda o vytvoření tří národních parků, dvou velkých přírodních rezervací a celkem patnácti ptačích chráněných rezervací na souostroví. Na některá území je přístup zcela zakázán, např. k ostrovu Prince Karla se žádný člověk po celý rok nesmí přiblížit blíže než na 500 m, ostrov Moffen je chráněn od 15. 5. do 15. 9., kdy je možné se přiblížit maximálně na 300 m, jižní část ostrova Bjørnøya nesmí být vůbec navštěvována 1. 4.–31. 8., severní část pak 15. 6.–31. 8. apod.
Jsou zde hnízdiště mnoha mořských ptáků a dokonce i dvou pěvců, kteří sem migrují a v létě hnízdí. Žijí zde také čtyři druhy savců: hraboš (Microtus epiroticus), liška polární, sob špicberský (poddruh soba, příbuzného grónským sobům) a lední medvědi (zajímavý článek o ledních medvědech jsem našel v časopise Severské listy).
Přes drsné klimatické podmínky zde roste i spousta rostlin. Téměř všechny jsou malé a během krátkého léta musí stihnout rychle odkvést. Roste zde i nejnižší prales na Zemi, složený z místního poddruhu břízy.