Malá fotoreportáž ze zájezdu do Estonska
Středa 10.9. Odlet
Celá Ruzyň zela prázdnotou, pouze u našich přepážek fronta, kterou zdolaly až na poslední chvíli přivolané posily.
Čtvrtek 11.9. Tallinn
Do Tallinnu přilétáme na čas. Za cestu do 4 km vzdáleného centra si taxikář účtuje 15 EUR. Vykládá nás u Hotelu 16EUR. Ukládáme věci na pokoj a zkoušíme ještě noční obhlídku Tallinnu.
Ráno přesně v devět přebíráme auto z půjčovny. Jdeme nakoupit do blízkého supermarketu. Stíháme snídani i čaj/kávu a vyrážíme směr tréninková mapa (Lauri nám mapy nechal na recepci hotelu).
Čtvrtek 11.9. trénink Jagala Joa
Rogainingová mapa Jagala Joa (1:30000) leží asi 45 km východně od Tallinnu a dle Lauriho na ní nejsou žádné neprůchodné bažiny:
Jenže letos extrémně napršelo a tak první čvachtačka na nás čeká už na neposekané louce. Bažinka za ní už mi sahá po kotníky, Jitka o pár metrů vedle to dotáhla téměř až po kolena :-). Azimut bažinatým semiopenem ke zřícenině zvládáme, na další kontrolu se ovšem musí hustým porostem
vrbiček, trávy a kopřiv. Vyplašíme stádo losic. Odběhly přes bažinu, která je průchodná pouze v mapě. Nám se do toho regulérního rybníčku nechce, raději ho obejdeme. Stejně tak se nepokoušíme brodit zajímavě červeně zbarvenou vodu rozvodněného potoka či později široký příkop.
Naštěstí je poblíž můstek, resp. lávka. Dostáváme se k rybníčku, který ani není v mapě. Jitka si zpestřuje přípravu houpáním na houpačce. Brodění a překonávání vodních toků se stejně nevyhneme.
Nejprve si máčíme kotníky na loučce, která na první pohled vypadala jako perfektně zastřižený trávník golfového hřiště, a vzápětí potkáváme potok, který se dá překonat buď hlubokým broděním,
nebo balancováním po hladké kládě. Jitka to zvládá suverénně, já znám své akrobatické (ne)schopnosti, proto nasedám obkročmo na kmen a potupně se postupně posouvám na druhý břeh. Strom byl hladký,
ale udržel jsem se na něm.
Ještě jeden přechod potoka po stromě a hurá do severní části tréninkové mapy.
V ní jsme si prohlídli bog, porovnali jej s bažinou (moc rozdílů jsme neobjevili), a narazili na skutečně nepřekonatelný příkop, který bylo nutno oběhnout šílenou oklikou.
Čtvrtek 11.9. Tartu a Marguse Holiday centre
Při přesunu do Oteppaa jsme se na skok zastavili v Tartu. Sychravé počasí nás neustále zahánělo do cukráren a jiných občerstvoven, ale obešli jsme celé historické
centrum i universitní park na kopci nad ním. A vyfotili fontánu s milenci (novodobý symbol města), radnici, astronomickou observatoř, zbytky katedrály a obětní kámen. Ten
kdysi sloužil starým Estoncům jako obětiště, dnes na něm študáci pálí skripta jakmile úspěšně složí zkoušku :-).
Omrkli jsme i pahorek milenců, kde novomanželské páry stvrzují své sňatky zaklapnutím visacího zámku na řetěz, a konečně zašli na večeři. Objevili jsme krásnou studentskou knajpu, nekuřáckou jako snad všechny v Estonsku
a dali si do nosu. Kromě místního piva Albert Le Coq jsme vyzkoušeli polévku z lososa, kousky topinkového chleba s česnekovou omáčkou, nasekaná uzená vepřová žebírka i ouška (vše chutné, křupavé). Na náměstí jsme
navštívili ještě jednu cukrárnu a pak už odjeli do hotelu u Otepaa.
Pátek 12.9. Lyžařský areál a bažiny u Otepaa, Ahijarve
800 metrů od hostelu Marguse leží OB mapa, na které se konalo mistrovství Evropy 2006:
V její severní části se nachází běžkařský areál Otepaa, ale také pravé, nefalšované neprůchodné močály. Parkujeme kousek od jednoho z nich, z fotek můžete sami posoudit jeho vodnatelnost.
Po běžeckých tratích se dostáváme ke skokanskému můstku. Zrovna tam trénovala estonská repre, tak jsme porušili zákaz vstupu a zneužili jezdící pás :-). Můstek funguje jako rozhledna. Platí se vstup, po
schodech 25 EEK, výtah je ještě dražší. My jdeme z tréninkových/úsporných důvodů pěšky.
V lyžařském areálu foukalo, jedeme do Otepaa se zahřát a najíst. Na náměstí/návsi poobědváme v útulné hospůdce. Opět nekuřácká a bez obsluhy. Jen těžko si zvykáme na to, že se v Estonsku objednává i platí u pultu. Po jídle
míříme do cukrárny Valge Kroon na zákusek. Tento nejspíše vyhlášený podnik má reklamu všude - v turistických brožurkách, mapkách i letácích. Z Otepaa vás k němu zavedou šipky, cedule a reklamní bilboardy. Jenže zrovna měli zavřeno :-(.
Na čaj a něco sladkého zastavujeme v motorestu Sangaste, pak už přes závodní prostor dorážíme do centra závodu v Ahijarve.
Na kopečku docela fouká, já absolvuji seznamovací mítink IRF a bez večeře uléhám do spacáku.
Sobota až neděle 13.-14.9.
Dopoledne klasicky nestíhám, ale nakonec jsme na startovní čáře včas. Detaily z lesa rozebírám v Rozboru závodu MS 2008. Počasí se naštěstí vydařilo přívětivější než jsme čekali, ikdyž v noci bylo kolem nuly.
Ale spadlo jen pár kapek a vítr foukal jen občas, takže přežít se to dalo.
Neděle 14.9. po závodě
Stánek se šašlikem zmizel ještě před vyhlášením vítězů, nám se nechce trávit noc na pustém, větrném kempu. Vydáváme se hledat nocleh a jídlo. Nejbližší Antslu okupují Australané, my se chytáme o pár kiláků dál v motorestu Varese.
Pondělí 15.9.
Po vydatné snídani popojedeme do Viru. Je to sice větší město, ale cukrárnu jsme tam objevili jen jednu. Fotíme aspoň pískové sochy na pláži:
Přesouváme se k nejvyšší hoře Estonska
Suur Munamagi. Jak vidíte z fotek, těžko byste hledali kopec vhodnější na výlet
den po absolvování rogainingu. Do nadmořské výšky 318 m.n.m. to jde lehce, po schodech na rozhlednu už hůř, ale vyšplháme tam všichni. Jsme odměněni výhledy až do Ruska :-).
Opět se vracíme do Tartu. Hodláme okusit další národní estonské pokrmy, bohužel dostali jsme se do jakési pseudosportovní krčmy, kde mají názvy jídel zakódovány do sportovní hatmatilky, takže uhodnout co
si objednáváte je téměř nemožné. Zvláště když anglický překlad pokrmu je mírně řečeno "nepřesný". Např. z lišek (hub) v jídelním lístku se vyklubaly žampióny atp. Naštěstí marinovaného úhoře už jsem uměl
i Estonsky :-).
Konečně nacházíme a fotíme vyhlášený šikmý dům v Tartu. Na rozloučenou polykám dortík s čajem v naší oblíbené cukrárně. Objednávám raději s pomocí displeje digifoťáku :-).
Do Tallinnu dorážíme až těsně před devátou. Vracíme auto a vyrážíme na prohlídku města. Poměrně dlouho marně hledáme vhodnou restauraci, zachrání nás Australané, kteří nás
zavedou do podniku Hele Hunt, kde dobře vaří i čepují. Vydržíme tam do čtvrt na dvě.
Těsně před druhou na chvilku uléháme, ve čtyři nás čeká taxík na letiště (mimochodem asi třikrát levnější než z letiště) a hurá domů.
