Tojnárkovo stinné stránky
Budík jsem si nařídil na 5:20. Po rychlém zabalení jsme kolem 5:45 nasadili čelovky a začali stoupat vzhůru. Pochod příkrou, kamenitou pěšinou, nám zpestřil průlez uličkou vytesanou v ledu. Nebyl čas na focení ani zastavování na vyhlídkách, stejně byla tma. Problémy s nadmořskou výškou jsem necítil, víc mi vadila váha batohu na mých zádech. Odložit jsem ho ale mohl až u horní stanice lanovky na Teide (3520 m).
K vrcholu Pico de Teide (3718 m) už jsme spěchali na lehko, jen jsme museli mít nasazené roušky, což je v závěrečném úseku mezi lanovkou a vrcholem výslovně nařízeno. V praxi stačilo nasadit si náhubek až nahoře na vrcholu, a na cestu zpět zas sundat. Výstupovou cestu hlídají rangeři jen po dobu provozu lanovky (mezi 9:00 až 16:00).
Došli jsme právě včas, o pět minut později vyšlo Slunce, a chvíli poté hora Teide ozdobila oblohu pyramidou svého stínu.
Při sestupu jsme sbírali památeční kamínky, ke svým batohům jsme se vrátili těsně před devátou.
Mohli jsme v klidu posnídat, hlídače a obsluhu areálu přivezla lanovka až mnohem později. Otevřeli nám WC, kde jsme mohli nabrat vodu a provést ranní hygienu. Možnost nákupu kávy z automatu jsme nevyužili.
Po odpočinku a občerstvení jsme započali namáhavý sestup, zpestřený výšlapem ke kaldeře sopky Pico Viejo (3134 m). Na tu jsme šli jen já s Honzíkem. Fox prohlásil, že má chuť na kafe a půjde napřed, Verču jsme nechali odpočinout ve stínu lávové skalky.
Náš sestup do Cañada Blanca (2450 m) začal kolem poledne. Po celou dobu na nás slunce pražilo z nadhlavníku, a najít odpočinkové místo ve stínu bylo téměř nemožné. Cesta se zdála nekonečnou, nicméně pomalu ale jistě jsme se blížili k bizarním vyvřelinovým skalám Roques de García s monumentální “Katedrálou/Ucanca”.
V dálce před námi se tyčil hřeben Guajary se sedlem Degollada Ucanca, a pod ním naše vyzvobození, hospoda v Cañada Blanca. Na Verču ale přišla krize, a musela si odpočinout už na vyhlídce Mirador de la Ruleta. Z ní je skvělý výhled na Katedrálu, ale dojít přímo ke skále, nebo na ní dokonce vylézt, už bylo nad naše síly. Příště :-).
Pak jsme přešli do Cafeteríe Los Roques, kde už nějaký čas nabíral síly Fox.
Dvě hodiny jsme tam poseděli, pojedli a popili. Na internetu tento podnik docela pomlouvali, kvůli vysokým cenám a nepříjemné obsluze. Nabídka jídeláku se mi nijak zvlášť předražená nezdála, a obsluha nebyla nepříjemná, jen se moc často neukazovala, a fungovala poměrně chaoticky. My však nikam nespěchali a vydrželi až do zavíračky. Společnost nám dělal i ťuhýk pustinný.
Před odchodem jsme na toaletě nabrali vodu postačující pro zítřejší návrat do civilizace. Jako zákazníci jsme vstup na WC měli zdarma, jinak je zpoplatněný 1.5 €. I tato investice se poutníkovi vyplatí víc než nákup zdejší předražené balené vody (4 € za půl litru).
Dohodli jsme se, že si usteleme ve 2200 metrech, v sedle necelý kilometr od hospody. Jenomže já se zdržel focením, a ve Verče se najednou probudil kamzík. Hnala se úprkem až na hřeben, do sedla Degollada de Ucanca (2400 m, GPS souřadnice: N28.21363° W16.61873°). Já už se po pár pivech a vydatné večeři nastavil do odpočinkového módu, proto jsem volal, ať se zastaví. Byla však už moc daleko. Aspoň jsme si nadělali náskok, a ráno mohli spát o něco déle.
Spolu s Verčou a Honzíkem jsme si ještě odskočili na ostroh nad sedlem. Zlatily ho paprsky zapadajícího Slunce, se kterým jsme si dneska pěkně užili. A radovánky pokračovaly. Když hřeben hory začal vrhat stín na úbočí Guadajary, napadlo mne, že bych si i já mohl zavrhat. A povedlo se :-).
Trasa vycházky na ostroh (750 m/46 m převýšení/15 min. chůze)