Přesun do Polska, chata Pieci stawow Polskich

Autobusem se dostáváme do Lysé Polany. Odtud se musí jít pěšky, nebo povozem za drahé peníze. Jenže žádný kočí nás vzít nechtěl, jsou placeni za přivážení hostů k chatě u jezera Mořské oko. Museli jsme po svých. Tatry na nás hned vycenily zuby rozeklaných skal.

Chata u jezera je prostorná, úschovna zavazadel je přímo pod stropem restaurace. My si platíme jedno přenocování na zemi a jedno na posteli. Uléháme kde se dá, většina z nás na podlaze hospody, která v neděli slouží i jako kostel. Všechny nevěřící vyženou před chatu a z největšího stolu v sále udělají oltář. Po mši se zas můžete vrátit ke konzumaci.

Ráno vyrážíme těsně po svítání, Cesta Orlů je údajně považována za nejtěžší ferratu v celých Tatrách. Počasí není úplně ideální, je vlhko, ale jít se dá. Šplháme do sedla Zawrat a dál na Svinicu (2300 m.n.m.). Cestou míjíme bohatou květenu.

Z vrcholu padáme zpět do sedla Zawrat, začíná těžší lezení. Sestupujeme na opačnou stranu hřebene s výhledem na Ciarny staw s ostrůvkem uprostřed plesa. Mílovi v traverzu podklouzly nohy, sletěl pár metrů, naštěstí se chytil ocelového lana. Já raději vlhký travers podešel bezpečnější cestou která vedla hned pod ním. Cesta se klikatí z jedné strany hřebene na druhou, za chvíli ztrácím přehled odkud jsme vyrazili a kam míříme. Orientaci ztěžují i houstnoucí mraky. Milan si vybírá další smolnou chvilku. Prvolezec nedával pozor a shodil dolů šutr, který se rozštípnul o skálu. První část těsně minula Mílovu hlavu, ale druhý kus jej trefil do kolena. Za sucha by ferrata byla asi naprosto pohodová, jenže když mrholí, jsou i naprosto pohodové sestupy o hubu. A některé převisy jsou občas náročné jak fyzicky, tak psychicky.

V půlce výletu, před nějtěžšími pasážemi ferraty je sedlo, ze kterého se lze vrátit zpátky k chatě u jezera. Začíná docela hustě pršet a Mílovo koleno bolí, tři z nás se vrací. Také jsem váhal, první část mne docela vystrašila, nicméně se ještě spolu s dalšími dvěma šílenci vydávám absolvovat celou trasu. Déšť a chlad je nepříjemný, ale skála už nijak zvlášť náročná není. Celou dobu čekám, až se dostanu do nějaké krkolomné pasáže a najednou byl konec. Jenom sis musel dávat pozor abys na vlhkém povrchu neuklouznul.

V závěrečné fázi výletu se dokonce vyčasilo, na poslední kilometry nám posvítilo i sluníčko.