Tojnárkovo stinné stránky
Vyrážím z Karlova, zastavuji u kaple Navštívení Panny Marie. Byla postavena roku 1762, nejprve dřevěná, od roku 1803 kamenná, vedle zázračného pramene (odkryt roku 1760). Dle pověsti zde sedlák vyoral mariánský obrázek a pověsil ho na jedli nad studánkou. Když mu onemocněla žena, stačilo jí vykoupat se ve studánce pod obrázkem a uzdravila se. Časem zde vzniklo oblíbené poutní místo.
Pokračuji přes hřeben Severáku do Janova nad Nisou, kde trošku kličkuji, ale pak se v kopci chytám žluté turistické značky, která mne dovede až pod skalní útvar Trniště. Překvapila mne tam bižuterní ozdoba na skále. Vyhlídka už bohužel zarostla.
Stoupám dál po žluté směrem k bývalé Hašlerově chatě. Vypadá jakoby jí už nikdo nikdy nechtěl dát dohromady. Za ní bez zastavení míjím asi nejkratší a nejméně kopcovitou Křížovou cestu na světě a pokračuji až k Andělským kamenům, což jsou na sobě naskládané bouldery ozdobené kamennými miskami.
Nyní mne čeká téměř hrobový postup přes hory doly do Janova nad Nisou. Zpočátku zkouším jít co nejpříměji, ale trošku jsem se zamotal v houštinách, takže dál raději volím zbabělé cestovky. Ty mne dovádějí do horní části janovské bobové dráhy. Po prudkém seběhu do vesnice následuje stejně strmý výběh ke žluté turistické značce a poslední dnešní focení. Skalní hřib je fakt nádherný.
Závěrečný přeběh z Jindřichovského sedlla si kořením výběhem podél jižního vleku Severáku a sebíhám přes sedlo pod Slovankou na červenou značku zpět do penzionu.
Výklus Trniště – Andělské kameny – Skalní hřib u Jindřichova (20.7 km/876 m převýšení)
Odpoledne jsem si ještě pokufroval na orienťáckém O-Fest tréninku.
Před výběhem jsem se zašel podívat na lamy, které na Potkávárně už několik let chovají. Letos do ohrady k tvrdohlavému Justinovi přibyl společenský Karel. Hned po mém příchodu zbystřil, vystrčil hlavu ven z plotu a nechal se pohladit, a dokonce i ňufnout nosem. Zoofil ve mně zaplesal.
Vyrazil jsem okolo Karlovky a lesní pěšiny mne dovedly k velké cestě pod hrází přehrady. Odtud jsem pokračoval pop lyžařské magistrále, po které většinou jezdím na běžkách. I proto se mi na rozcestí Bedřichovská pětka povedlo přeběhnout odbočku zelenočervené turistické značky.
Zbytek obkličování přehrady už jsem zvládl bez zakufrování, na hrázi fotím přehradu i údolí Josefáče se Špičákem v pozadí.
Na hrabětický hřeben jsem se dostal lesní pěšinkou k Jablonecké chatě. Minul jsem Stumpeho kámen, pomníček Alfreda Stumpa z Janova nad Nisou. Ten šel s přítelem Brunnerem 2. října 1938 do hospody Tonnelhaus (dnešní Jablonecká chata), kde seděli rozčilení českoslovenští vojáci. Oba Němci měli bílé podkolenky, tehdejší symbol němectví a nacismu. Vojáci jim nakázali podkolenky sundat. Brunner poslechl, vojáci ho zbili, ale poté uprchl. Stump byl druhý den nalezen mrtvý cca 200 metrů odsud.
Za svůj dnešní výkon jsem se odměnil klobásou v bufetu na kapličce, a pak už jsem pelášil na Potkávárnu.
Výklus přehrada Josefův důl (14 km/352 m převýšení)
Na sobotu jsem naplánoval královskou etapu prodlouženého víkendu. Zatímco účastníci O-Festu absolvovali krátkou trať OB v Nové Vsi, já si vytyčil za cíl oběhnout vrcholy, na kterých jsem ještě nebyl, Tanvaldský Špičák a Černou Studnici. Přidal se ke mně jeětě Honza Valenta.
Počasí nám přálo, nepršelo ani nebylo moc velké vedro. Cestou necestou jsme se dostali do Jiřetína pod Bukovou, odkud už stačilo vyběhnout 270 m převýšení sjezdovky a první vrchol byl náš. Krom vrcholové skály jsme vylezli též na rozhlednu (vstup zdarma). Hospodu jsme vynechali a pokračovali dál na Malý Špičák.
Seběhli jsme do Tanvaldu, kde jsme trošku pobloudili, než se nám podařilo najít nástupní bod na hřeben Černé Studnice. Serpentýny úvodního výstupu vypadaly v mapě vskutku impozantně, což se potvrdilo i v terénu. Namáhavý výstup jsem si ulehčoval obdivováním skalních útvarů a úžasné Terezčiny vyhlídky.
Jakmile jsem se vyšplhal na Muchov, hřeben se narovnal a dalo se běžet vcelku bez námahy okolo Skalní věže Kladívko až na vrchol Černé studnice (872 m).
Zaplatil jsem 50 Kč bych mohl vyběhnout schody rozhledny Černá studnice, byla z ní vidět Sněžka. Pak už zbývalo jen seběhnout dolů na shromaždiště orientačního závodu a modlit se, aby tam aspoň jedno auto zůstalo. Naštěstí se nečekalo na mne, ale na Honza Valentu, který nevydržel mé tempo a utekl napřed, by si po těch 24 kilácích dopřál ještě orienťák.