Tojnárkovo stinné stránky
Během snídaně docela lilo, tak jsme nikam nespěchali. Vyrazili jsme až o půl jedenácté, kdy už jen drobně mžilo. Zelená značka nás vedla podél městských hradeb, přes most se sochou Jana Nepomuckého, úzkou propojovací uličkou na náměstí až na okraj města u kostela se hřbitovem. Zde začalo stoupání po úbočí vrchu Ronova (552 m. n. m.) se stejnojmennou zříceninou na vrcholu.
Výstavba tohoto hradu bývá připisována Hynku Hlaváči z Dubé a na Lipém, zarputilému nepříteli husitů a spojenci krále Zikmunda. Pevnost byla obývána až do konce 16. století, později chátrala. Za třicetileté války v ní našli azyl místní obyvatelé, jejich úkryt však byl objeven švédskými vojáky, kteří roku 1635 tvrz úplně zničili.
Těžce přístupnou zříceninu postupně pohlcoval hustý porost, a mezi lidem se o ní časem začaly šířit strašidelné pověsti o pokladech, ďáblech a světýlkách. Proto se litoměřičtí biskupové rozhodli zřídit zde křížovou cestu, aby tmářské bludy zapudila. Křížová cesta už dávno zanikla, ale legendy se vyprávějí dodnes. Jedna z nich pojednává o křivopřísežníkovi, který se propadl do země přímo pod hradem. Kdysi na Ronově sídlila Hadí královna a zdejší poklady údajně střeží ohnivý pes. Jen duch někdejšího zlého hradního pána Jan z Ronova, který kdysi o polednách děsil kolemjdoucí dotekem své ledové ruky, byl již dle pověsti vysvobozen (neověřeno). Já si tuhle pověst přečetl až večer v Úštěku, přesto z GPS záznamu naší trasy je zřejmé, že hrad jsme zkušeně opustili čtvrt hodiny před polednem :-).
Pověstí není nikdy dost, tak jsem ještě jednu další dovymyslel, a zveřejnil pod názvem Kdo hledá, najde.
Sestoupili jsme po cestičkách dle mapy.cz. Jedna z nich byla zarostlá, ale na červenou turistickou značku jsem se nějak dostali a pokračovali po ní směr Stranné. Okraje cesty, lemované spoustou vzrostlých stromů, tam lesáci hustě osázeli různými druhy mladých dřevin, včetně třešní. Nechápal jsem, proč tolik sazenic nacpali doprostřed lesa, navíc s minimálními rozestupy. Fotím si skalnatý vrchol Vlhošť a pískovcový masiv nad chmelnicí.
Po vyfocení renesanční tvrze ze 16. stol. a roubenky v obci Stranné jsme začali pomalu stoupat ku Blíževedlům, které nás překvapily mnoha stavbami lidové architektury a krásným sloupem Svaté trojice.
Jen pár metrů za obcí se nachází zbytky gotického hrádku Hřídelík. Byl postaven na velkém pískovcovém bloku, do kterého se vstupovalo úzkou chodbou proraženou skrz skálu. Kdysi sloužil jako karcer (vězení) pro provinilé kněze, odsouzené církevním soudem pražské arcidiecéze.
K další zastávce, Kalvárii nad Ostrým, volíme dlouhý postup po silnici, abychom ušetřili vrstevnice. Před výstupem na svatý kopeček jsme se posilnili v restauraci Pod Kalvárií. Skvělý nápad, cestou nahoru potkáváme v protisměru sestupující autobus německých důchodců a zrovna opadnul nával turistů.
Sestoupili jsme dolů k červené značce, a to nejkratší cestou směrem na severozápad. V lese rostlo docela dost hub, což Dáša nevydržela a začala sbírat. Do hotelu Patriot jsme ale dorazili včas, takže jsem stihnul odpolední výklus.
Na odpoledne jsem si naplánoval cca desetikilometrový okruh přes Ostré, Helfenburk a Budinu zpět do Úštěku. První kilometry, než jsem vyběhnul na silnici do Ostrého, byly orientačně i fyzicky náročné. Odměna v podobě proběhnutí po mírně zvlněných pěšinách s vyhlídkami na hrad Helfenburk stála za námahu. Na trase nechybělo ani občerstvení u pramene Hrádecký Důl.
Pak už zbývalo jen vyběhnout pár výškových metrů a hrad Helfenburk mi ležel u nohou.
Moc jsem se nezdržel, spěchal jsem na večeři. Nejprve jsem klusal po modré, pak odbočil do kopce po naučné stezce a po žluté pokračoval na vrch Budina. Pod ním jsem vyfotil altán, který jsem měl jako záložní ubytování, kdybychom se nechytili v hotelu.
Večeři jsme si dali v hotelu, vařili menu i večer. Jídlo jsme zapili pivem Rychtář. Spát jsme šli relativně brzy kvůli brzkému rannímu odjezdu vlaku domů.