Kdo hledá, najde

Povyprávím vám příběh jednoho českého vlastence jménem František Budil, který před pár desítkami let žil v obci Kravaře pod Ronovem. Na základní škole měl štěstí na dobré učitele, kteří mu od mala vštěpovali lásku k vlasti a Sovětskému svazu. Už v šesti letech přečetl celého Jiráska, poslouchal vlastenecké projevy Zdeňka Nejedlého i jiných soudruhů, a hltal knížky o českém a ruském národním obrození.

Byl nadšený Slovem o pluku Igorově, kvůli nedostatku dostupné ruské literatury se ovšem musel spokojit převážně s díly českých národních buditelů. Ze všech nejvíce obdivoval Váceslava Váceslaviče Hanku, a tajně doufal, že i on sám jednou objeví něco podobně velikého a významného, jako Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Fanda nikdy neuvěřil pomluvám, že by to mohly být padělky. Mnohokrát se kvůli tomu pohádal se svými méně uvědomělými kamarády z hospody U Doušů, kteří nevynechali jedinou příležitost, aby ho tímto tématem provokovali.

Krom četby a občasného posezení u piva trávil František veškerý svůj volný čas hledáním „Nálezu s velkým N“, který by ho proslavil a zároveň pozdvihnul české národní sebevědomí. Jako rodák z kraje K. H. Máchy měl dokonce poměrně jasnou představu o tom, co vlastně chce najít. Věděl, že velký básník v roce 1832 navštívil hrad Ronov, a do seznamu „Hrady spatřené“ zapsal, že zde pořídil jednu dnes již nedochovanou kresbu. Tu kdyby se povedlo vyštrachat, nebo třeba ztracený originál rukopisu Máje… Či cokoli jiného, co by bard, který rád navštěvoval romantická místa, uložil do nějaké tajné schránky jako vzkaz budoucím generacím.

Kvůli svému snu Franta obcházel všechny vršky a zříceniny v blízkém i vzdálenějším okolí, prošmátrával výklenky ve zdech, prošťourával jámy a obracel kamení. Široko daleko bys nenašel trosky, které by neohledal. Na svém Ronově kutal snad milionkrát, ale nikdy nic pro něj zajímavého nenašel.

Po roce 1968 začalo Fandovo bádání narážet na nečekané překážky. Na některých vrcholcích Českolipska se sice s nálezy rukopisů roztrhl pytel, avšak přestože byly psány azbukou, Frantovi žádnou radost nepřinesly. Nebyly to totiž žádné letopisy, nýbrž poznámky ruských okupantů, které posloužily jako náhrada toaletního papíru. Na některé vrcholy, např. na Ralsko, se nyní navíc vůbec nesmělo. Franta se ale nevzdával. Každý víkend si dopřál delší výlet, a jednou dvakrát týdně prohraboval ruiny blízkého Ronova.

Jednoho dne ho šéf v práci děsně naštval, tak odpoledne namísto rovnou k Doušům zamířil svižným krokem na svou oblíbenou ronovskou tvrz, aby se uklidnil. Byl pozdní večer, sychravý podzim, hrdličky dávno odletěly kamsi na jih, ale i bez nich František vyslyšel výzvu své jediné lásky. Jen uprostřed svých kamenů byl dokonale šťastný. Bral je do ruky, laskal je, dokonce si s nimi i povídal, přitom nepřestával prohledávat místo, které ten den přišlo na řadu.

Začínalo se šeřit, ale do hospody se Fandovi ještě nechtělo. Vytáhnul kapesní svítilnu a pokračoval v práci. Odsunul plochý šutr opřený o vnější hradby a obnažil dutinu, jakých už bez úspěchu prozkoumal stovky. Tentokráte však světlo baterky ozářilo jakýsi předmět ve tvaru válce. Že by konečně? Opatrně vyjmul svitek opentlený stuhou, napětím skoro nedýchal. Papír vypadal starobyle, ale zachovale. Aby si uvolnil i druhou ruku, musel světelný zdroj odložit na pařez. Baterie již byly téměř vybité, lampa poblikávala. Rozbalil dokument, vlevo dole stihnul zahlédnout zřetelné iniciály K. H., a baterka mu definitivně zhasla. Co se dá dělat, přečtu si to dole v hospodě, tam trefím i potmě.

U Doušů už si o něj začínali dělat starost. Když navíc Franta namísto vysvětlování poručil všem štamgastům rundu rumů, všeobecná zvědavost přerostla v údiv. Kořalku totiž Franta nikdy nepil.
„Kluci, asi jsem na Ronově našel text od Karla Hynka Máchy. Tohle bude strašně důležitý historický objev pro celý český národ, tak na zdraví“, ohromil všechny Franta s panákem v ruce, a hned ho do sebe obrátil.

Pak vytáhnul lejstro a… Překvapivě zjistil, že text je napsán v němčině, kterou nikdo z nich neovládal.
„No on Mácha za mlada psával německy,“ pokoušel se Franta zklamaným hlasem vykřesat jiskérku naděje.
„Jasně vole, a podepsal se pseudonymem,“ zasmál se nejblíže stojící kámoš a ukázal prstem na velká, ve švabachu vyvedená písmena:
K. H. Frank