Tojnaří webové doupě

Reportáž Vaalserberg – Liège

Na pondělní ranní sraz početné skupiny účastníků služební cesty do Belgie jsem se dostavil s předstihem. Ještě přede mnou už ale u chemičky čekal Jirka, který musel z Pardubic vyjet ve tři ráno. Přesto se uvolil převézt jedno z našich dvou aut k chomutovskému KFC, kde ho za volantem vystřídal Petr. Jako čtvrtá se s námi vezla ještě Karin.

Čekal nás přejezd přes celé Německo plus ještě malý kousek Belgií do Liège, kde jsme měli absolvovat školení parokondenzátních systémů ve firmě Armstrong. Po trošku pomalejším průjezdu skrz Chemnitz už cesta docela rychle odsýpala, jen objezd města Gießen musela navigace několikrát přepočítat a měnit kvůli dopravním komplikacím. Nikdo neměl potřebu zastavovat, první pauzu jsme si dopřáli až kolem poledne kousek za Herbornem, na benzínce Esso Dollenberg. Odskočil jsem si na toaletu (1 €) a poobědval nic moc buřta se dvěma žemlemi (za tu druhou jsem si musel připlatit).

Po odpočinku a vystřídání řidičů jsme pokračovali dál. Sotva jsme však popojeli pár desítek kilometrů, naše nádrž se rozbrečela, že má žízeň, a přinutila nás zastavit na nejbližší pumpě (v mapě Aral, ve skutečnosti Agip), a počkat, až nás dožene druhé auto, jež vezlo společnou firemní tankovací kartu. Litr benzínu zde stál cca 2 €.

Navzdory tomuto zdržení nám pořád zbýval čas pro menší zajížďku na vrch Vaalserberg, kde leží nejvyšší bod Nizozemí a tříhraniční bod s Belgií a Německem. Musím se přiznat, že jsem byl překvapen poměrně prudkým převýšením, které naše auto muselo nastoupat při výjezdu na návrší ve výšce 322 metrů nad mořem.

Po chvilce hledání jsme objevili volné parkoviště necelých 500 m od cíle výletu. Překvapivě bylo zdarma.

• Cesta k nejvyššímu bodu Holandska (682 km/cca 7 hod. jízdy + přestávky)

Pod rozhlednou na nás čekala osádka druhého vozu, společně jsme zdolali nejvyšší bod Holandska. Čelili jsme tam klasickému problému plochého kopce, kdy v okolí místa, kde stojíte, vždycky vidíte minimálně jeden zdánlivě vyšší vrchol, a když se na něj přesunete, připadá vám to zas naopak.

Někteří z nás pak vylezli nebo vyjeli výtahem na 50 metrů vysokou rozhlednu, která nabízí výhledy hned do tří států (vstupné pět €).

Na trojmezním bodě jsem vyfotil párek turistů i své spolucestující.

A pak už zbývalo jen dojet pár desítek kilometrů do Lutychu. Zvolili jsme nejkratší trasu po lokálních silničkách, museli se procpat přes krátkou zácpu ve Visé a hlavně se popasovat s dopravními úpravami v centru cílového města. Navigace našeho auta nás neomylně naháněla do neprůjezdných uliček. Až když jsme se na ní vykašlali a spolehli se na mapy.cz v mém mobilu, podařilo se nám téměř neřešitelný souboj s jednosměrkami a zákazy vjezdu vyhrát. Níže najdete návod, jak se správnými uličkami proklikatíte k Pentahotelu Liège:

• Cesta do Liège (45 km, bez bloudění v Liège)

Společnou seznamovací večeři (dle hotelového ceníku stála 44 €) nám hradili hostitelé, včetně ochutnávky místních piv. Bohužel čepovali pouze produkty zdejších megapivovarů, stejně ale děkujeme :-). Vyzkoušel jsem kvasničák pivovaru Leffe, který stejně jako Stella Artois vaří Anheuser-Busch InBev v Lovani. Po něm už jsem pil pouze místní nejrozšířenější “Gambáč”, který vaří pivovar Jupiler v Liège.

Ráno po snídani jsme vyrazili raději s dostatečnou rezervou. Magistrát Liège nejspíše cíleně komplikuje cestování individuálními dopravními prostředky, a všude zavádí zklidňovací pruhy, jednosměrky, omezení vjezdu atp. Daří se jim tím udržet dopravní kolaps prakticky po celý den, auta jezdí buď krokem, nebo stojí. Zároveň zaopatřili minimálně jednoho z místních bezdomovců, který pěšky prochází mezi kolonami, a občas od řidičů vyžebrá nějakou bankovku.

Nešlo mi do hlavy, proč místní raději nenechávají své vozy v garáži, ale ještě téhož dne jsem se dočkal možného vysvětlení. Čtyřem našim kolegům se nechtělo kodrcat v zácpě, tak se rozesadili do ostatních aut, a svou škodovku nechali v nadzemním parkovišti hned vedle hotelu. Když se na ní šli odpoledne po návratu z nákupu v outletové prodejně místní čokoládovny podívat, našli vypáčené dveře a doklady vysypané na zadním sedadle, ovšem bez tankovací karty. Na večeři v srbské restauraci Koliba se dostavili se zpožděním. Zatímco většinu výpravy už obsluha napájela výborným červeným vínem, oni se vydali nahlásit krádež na policii. Nakonec se stejně jako my dočkali mini šálku zeleninové polévky, maxi porce ražniči, skopového a dalších chodů.

V žaludku mi už moc místa nezbylo, přesto jsem neodolal a vyrazil s ostatními na pivo. Goran, jeden ze šéfů firmy Armstrong, nás provedl úzkými uličkami, které oplývaly spoustou hospod, ale také davy ošerpovaných studentů a studentek. Zahájení univerzitního semestru samozřejmě nemůže proběhnout nikde jinde než v lůně chlastací čtvrti. Po kratším bloumání centrem města jsme konečně zapadli do jakési pivotéky. Goran objednal “trojpiví”, tři odměrné válce různých belgických moků, o které se muselo podělit cca 15 lidí. Stihnul jsem ochutnat dvě malé sklenky a šlo se spát (teď tedy mluvím jen za sebe).

Po skončení středeční výuky jsme zajeli do sámošky, kde se mi konečně podařilo nakoupit pár belgických pivních speciálů. Následná cesta domů proběhla bez komplikací, k litvínovské chemičce jsme dorazili okolo půl jedenácté večer.

• Cesta domů (712 km/více než 8 hodin jízdy i s přestávkami)
• Všechny fotky z cesty do Belgie