Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Úterý 13. srpna – Vídeň – Istanbul
Letos jsme se do Vídně nechali dovézt RegioJetem. Celá souprava byla plně obsazena, což vlakový personál vyhodnotil tak, že nemusí kontrolovat jízdenky. Oběd jsme si museli objednat přes aplikaci, bez chytrého telefonu prostě u Jančury umřete hlady. Stejný osud vás nemine, pokud se vám mobil vybije, ani jedna elektrická zásuvka v celém vagonu totiž nefungovala.
Další komplikace nastala těsně před Vídní, kdy si všichni chtěli zaskočit na toaletu. Docela dost WC bylo mimo provoz, včetně obou ve vozu nejvyšší třídy, tudíž se tvořily fronty. Do cílové stanice nás ale dovezli načas.
Na hlavním nádraží jsme si chtěli dát bágly do úschovny. Skříňky tam fungují pouze na Euro mince, tak jsem si rozměnil nákupem v bufetu. Vzápětí jsme zjistili, že ani jeden box není volný. V infocentru nám poradili, že objednat úschovu si máme přes mobilní aplikaci Bounce. Ta nabídla nejbližší možnost v prodejně Afro Center na Argentina Strasse. Uložení dvou zavazadel na tři hodiny nás vyšlo na 14.3 € (cena je jednotná pro celodenní úschovu dvou zavazadel).
Poté jsme mohli vyrazit na odpolední rychloprohlídku rakouské metropole. Argentinská ulice nás dovedla ke krámku Ararat, který nabízel ruské a arménské zboží.
Obešli jsme kostely Sv. Alžběty a Sv. Karla a za Karlovo náměstím jsme tak nějak na blind courali městem.
Intuice spolu s občasným mrknutím do mapy nás dovedla do centra města. Tam mne překvapila velká změna priorit, která mne namísto památek donutila hledat veřejné hajzly. Jako na potvoru tam žádné nebyly, v krizi nejvyšší jsem na tajňačku proniknul do muzea kinematografie a za zády obsluhy baru si zašel na WC pro úlevu.
Poté jsme si v klidu prošli nádvoří a paláce Hofburgu a na závěr nakoukli do dómu Sv. Štěpána. Základní kámen gotického rozšíření této katedrály položil 12. července 1359 vévoda Rudolf IV. Habsburský, zvaný Zakladatel. Byl zetěm císaře Karla IV. a snažil se pozvednout význam Vídně podobně, jako se to povedlo jeho tchánovi s Prahou. Vídeň tehdy neměla ani své vlastní biskupství, jeho založení zařídil až v roce 1469 císař Fridrich III. Vyfotili jsme si model kostela a ve zrychleném modu prošli vše, co nevyžadovalo nákup vstupenky.
Čas se nachýlil a my spěchali vyzvednout zavazadla. Na zpáteční cestě jsme ještě stihli projít městský park a Belveder, které jsme měli na postupu.
- Procházka po Vídni (9.5 km/365 m přev./cca 2 hod. chůze, 21 min. přestávek)
Cca 15 minut jízdy vláčkem na letiště vyšlo na 4.5 €/os. Tam už na nás čekali guide Lukáš a spolucestující Kristýna, Vláďa a Petr. Příchodem Vlasty se stav naší skupiny dokompletoval na 7 osob. Po představení a úvodních přípitcích jsme odbavili bágly s tím, že si je budeme muset vyzvednout a zase podat během přestupu na istanbulském letišti. Turkish Airlines totiž nějak neumí přeložit zavazadlo z mezinárodního letu na vnitrostátní. To jsme ještě netušili, jaké dobrodružství s tím může být spojeno.
Vystartovali jsme ve 20:36 (31 minut zpoždění). Okénkem se mi podařilo zahlédnout Balaton (jeden z mála objektů, který šlo určitě identifikovat) a nejspíš i světla Bělehradu. V závěrečné fázi letu jsme kopírovali pobřeží Marmarského moře. Snažil jsem se spatřit Bosporskou úžinu. Jakýsi průliv se spoustou lodí jsem zahlédl, ale zda to skutečně bylo rozmezí Evropy a Asie, s jistotou nevím. Časovou sekeru piloti nakonec dohnali a v Istanbulu přistáli po necelých 2 hodinách těsně před půlnocí.
Trasa letu Vídeň – Istanbul (1380 km/cca 1:51 hod. v letadle)