Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Středa 14. srpna – přelet do Igdiru a přejezd do Dogubayazitu
Návazný spoj odlétal až ráno v 6:45, čekala nás noc na letišti. Přenocování zpestřovaly zvuky brusky, dělníci zjevně makali nonstop. Na letištním WC jsem si konečně ulevil na nefalšovaném tureckém záchodě. Boeing Turkish Airways byl totiž zbaběle osazen standardními mísami s prkýnkem.
Po úspěšném vyzvednutí zavazadel jsme si všichni aktivovali Letištní wifi. Mají tam automaty, které po sejmutí kódu z biometrického pasu vydají heslo, vázané na pas a číslo letenky. Na internet zdarma je nárok jedenkrát za den a pouze na hodinu. Ta utekla coby dup, stejně jako celé čekání na linku do Igdiru.
Navíc během podávání zavazadel nám čas ukázal, že dokáže běžet ještě mnohem rychleji. Letiště totiž zrovna spustilo nový samoobslužný odbavovací systém, který uživatelům proces úspěšně sabotoval. Letištní personál se snažil, jenomže problémů se nakupilo hodně. Nestíhali. Po zjištění, že naše batohy, přestože opustily tranzit, zůstaly z neznámých příčin viset v systému jako nevydané, a nešly znovu načíst, se jim individuálně podařilo vyřídit většinu naší výpravy. Mně, Lukášovi a Vlastovi však mezitím vypršel limit pro podání. Operativně nám povolili vzít si velké bágly na palubu, jenomže v nich jsme měli nože, pití… Lukáš vydal pokyn, že máme vyndat všechno. Kudly nám kupodivu prošly, ale kapaliny šly bez milosti do řiti. Čert vem Nestea čaj a dětské přesnídávky, ale půl litru lahodné moravské slivovice v hajzlu mohlo vážně ohrozit zájezd. Zbylo nám jen půl litru slivky, kterou měl v batohu Honzík, který odbavení stihnul. Holt osud :-(.
Ani po úspěšném průchodu odbavením jsme však neměli vyhráno. Následoval ještě pár kilometrů dlouhý úprk s těžkým i lehkým batohem na rameni. Na gate jsme doběhli na poslední chvíli, naštěstí po mně nechtěli ukázat pas či boarding card, které jsem v chvatu zastrčil kdo ví kam. Na palubě nám bagáž zcela jistě v souladu s předpisy narvali do skříňky, ze které vyndali své osobní tašky. Nicméně všichni jsme se úspěšně nalodili a mohli odstartovat směrem ke kýženému Araratu :-).
Letadlo hned po startu zamířilo nad Černé moře a víceméně celý let kopíroval severní turecké pobřeží. Dole pod námi se míhaly pusté, bezlesé hory a letoviska na pobřeží. Těsně před přistáním na nás vyjuknul i zasněžený kužel hory Ararat.
Do cíle jsme dorazili na čas v 8:25 místního času.
- Trasa letu Istanbul – Igdir (1393 km/cca 1:40 hod. letu)
Na letišti na nás čekal mikrobus a dovezl nás do hotelu Kenan, který se v následujících dnech plnil roli naší základny.
- Trasa mikrobusu Igdir – Dogubayazit (70 km/cca 1:04 hod. jízdy)
Společně jsme obešli nejbližší okolí hotelu, někteří se neúspěšně pokusili o výběr hotovosti, což v Turecku evidentně nepatří mezi triviální záležitosti. Naopak se zdá, jako by banky pro místní každodenní pořádaly něco na způsob kola štěstí, při kterém nejprve zkoušíte najít stroj, který vydává, vystojíte si frontu a pak (většinou) odcházíte neuspokojeni hledat další zdroj, nebo se na vás fortuna usměje a vysolí vám do dlaní balík bankovek. Proč tomu tak je, se nám vypátrat nepodařilo.
Prošli jsme se po hlavní třídě a pěší zóně, Lukáš nám ukázal nejdůležitější obchody, včetně prodejny Ekomini, kde seženete alkohol.
Obešli jsme minaret i tržiště a navrátili se zpět na hotel, kde čekal průvodce Nursín, který nás zavedl na oběd v restauraci Evin. Nechal jsem si od něj poradit a objednal si Iskender kebap, což je kebabové maso, položené na kouscích pita chleba, zalité horkou rajskou omáčkou. Chuťově mne jídlo moc nezaujalo, rozmočený chleba jsem nechal na dně talíře.
Následný rozchod jsme využili každý po svém. Já s Honzíkem jsme vyrazili směrem k vyvýšenině nad centrem města, které vévodí zřejmě vojenská strážní věž (soudě dle tureckého praporu). Mně ale hlavně zajímal objekt, který už zdálky vypadal jako vyhlídková restaurace. Můj odhad byl správný, bohužel podnik s honosným názvem Atmosfer už nefungoval. Zákazníkům se zřejmě nechtělo chodit na kopec, tak hospoda zkrachovala.
Vrcholek nabízí pěkné výhledy na město Dogubayazit, ale také zajímavý exkurz do místní architektury.
- Trasa procházky po Dogubayazitu (3.5 km/cca 46 min. chůze, cca 1 hod. oběd)
Po návratu z vycházky jsme se vysprchovali a na chvilku si odpočali na posteli. Stále jsme čekali na příjezd skupiny Arménů, kteří s námi měli jít na Ararat. Arméni totiž nemají hraniční styk s Tureckem, takže musí objíždět oklikou přes Gruzii. Na hranici je vyzvedl zástupce cestovky a hotelu v jedné osobě. Dorazili se značným zpožděním, a zamířili spolu s námi na večeři v Evinu. Tentokráte jsem si dal hovězí šašlik, který byl vynikající.
Na závěr dne jsme nakoupili turecké pivo v prodejně Ekomini. Prodávají i běžné dovozové značky, já však dal přednost tureckému pivovaru Efes. Ten je údajně svým výstavem největší v Evropě a zakládá si na tradici zaměstnávat sládka původem z Plzně. Skleněná láhev 0.5 l vyšla na 72 lir, plechovky byly malinko levnější.
Ochutnávka se protáhla do večerních hodin, ale stihli jsme si jak zabalit do hor, tak připravit věci, které necháme v úschově na hotelu.