Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Čtvrtek 15. srpna – Přejezd a nástup na Ararat
Čtvrteční ráno začalo budíčkem o šesté, následovala rychlá snídaně a úschova věcí, které nebereme s sebou do hor. Ještě před 7:00 nasedáme do mikrobusu, který nás veze nejprve po asfaltu, po štěrku a pak Bůh ví po čem do nástupního bodu ve 2200 m nad mořem. Vede tam docela sjízdná, místy hrbolatá silnička, kterou silničáři ještě dál rozšiřují a upravují. Z okna se na nás usmívá Ararat, svůj vrcholek cudně skrývá pod mrakem. Cesta utekla rychle, ani stoupání mi nepřišlo nijak prudké, přestože jsme za necelých 37 minut vystoupali z 1500 na 2200 metrů nad mořem.
- Přejezd Dogubayazit – nástupní bod 2200 m (23.1 km/980 m převýšení/cca 37 min. jízdy)
Po vystoupení z dodávky odevzdáváme batohy, které nám do základního tábora vyvezou koně. Fasujeme vodu a čekáme na průvodce, který má ale zpoždění. Na úvodních metrech nás vede koňák Mustafa, který je ovšem zjevně zvyklý spolehnout se na to, že naviguje kobyla. Hned po startu zabloudil směrem ke kempu, který leží úplně mimo trasu, naštěstí byl ještě na dohled a po okřiknutí svých kolegů chybu napravil. Po chvíli si nás z protisměru převzal autorizovaný guide jménem Ahmad, Abdul…, nebo tak nějak.
Ani začátek pěší túry nebyl nijak strmý, kromě jednoho výšvihu do sedla jsme kráčeli po pohodových pěšinkách, překvapivě obklopených zelení, Překvapilo mne, že i vody tam bylo poměrně dost.
Postupovali jsme pomalu a docela často, shodli jsme se, že až moc často, jsme odpočívali. Zřejmě kvůli aklimatizaci. Nejméně trpělivý byl Honzík. Neustále odbíhal na hřebínky podél cesty, aby co nejméně seděl, až si vysloužil napomenutí od průvodce. Je fakt, že v kamenitém terénu by se snadno mohl zranit, ale když on je takový neposedný. Tak aspoň začal do igelitu sbírat odpadky, které zde zanechala prasata před námi.
V jednom ze zastavení ve výšce cca 2950 metrů jsem si znovu položil otázku, zda je dětská práce v Turecku zakázaná. Už dole v hotelu jsem viděl děcka bez reptání uklízet a obsluhovat, tady nahoře zas několik fakanů prodávalo suvenýry. Předpokládám, že je každý den vynáší nahoru na koni, nicméně kdyby přišel slejvák, bouřka nebo medvěd, mají k dispozici pouze chatrný plachtový přístřešek na ukrytí. Potěšilo mne, když kolem nás prosvištěla karavana koní s našimi zavazadly.
Ararat je spící stratovulkán, který naposledy soptil v roce 1840 (tehdejší výbuch si vyžádal i lidské oběti). Není tedy divu, že naše trasa se proplétala mezi tisíci sopečných balvanů. Nemálo z nich díky ledovci získalo oku lahodící vizáž.
Na trávě mezi kamennými poli se popásaly ovce, hlídané pastevci a psy. Jedno stádečko se dokonce na chvilku zadrhlo v kamení naší pěšinky, takže jsem si je mohl i pohladit.
Střídavě stoupáme, odpočíváme, nebo se vyhýbáme koňům či výpravám, vracejícím se z base campu. Sestupující horolezci vesměs mají na sobě zimní výbavu, počasí jim prý včera moc nepřálo. My si zatím užíváme letních oděvů.
Po necelých čtyřech hodinách od startu máme základní tábor téměř na dosah. Ararat vypadá pořád zamračeně.
I s odbočkami na vedlejší hřbítky kvůli focení mi GPS naměřila 8.4 km s převýšením 1272 metrů. Honzík kromě smetí nasbíral také nějaké další metry navíc.
- Trasa do BC Ararat (8.4 km/1272 m přev./cca 3:09 hod. chůze/1 hod. přestávek)
Vybavení base campu mne příjemně překvapilo. Kromě WC nabídl i tekoucí vodu (i když pitnou jen po převaření či filtraci), dokonce i sprchu, přičemž některá tábořiště ji měly dokonce solárně ohřívanou. Náš boiler byl rozbitý, ale já se stejně držím zásady, že horolezci se nemejou :-). V cíli nás přivítal oběd, sestávající ze sušenek a spousty ovoce a suchých plodů. Mně nejvíc uspokojily slané tyčky.
Chvíli po nás dorazila i arménská výprava, tvořená převážně děvčaty. Jídla se téměř nedotkla, zato hned začala tančit, údajně aby přivolala slunečné počasí.
Honzík se od Armének dočkal pochvaly za ekosběr odpadků, vzhledem k přístupu místních to ale byl boj s větrnými mlýny.
Po obědě jsme vyrazili na aklimatizační procházku nad základním táborem, při níž jsem objevil další zajímavé balvany. Dle GPS záznamu jsme za necelou hodinu vystoupali do výšky 3560 metrů nad mořem a víc jak půlhodinku si tam poseděli.
Na zpáteční cestě jsem si vyfotil chrpy, sedmikrásky a jedno hříbě. Klisny po porodu zde zjevně nešetří, ale normálně zapojují do karavan se zavazadly. A hříbata chodí do hor s nimi.
- Aklimatizační trasa nad BC (4.3 km/735 m přev./cca 1:31 hod. chůze/37 min. přestávek)
Po krátkém odpočinku následovala večeře a po ní další kolo arménských písní a tanců. Veškeré pokusy zapojit někoho z nás do tanečních aktivit jsme úspěšně odrazili (s výjimkou písně Makarena, ale to jsem zrovna byl na WC). Když Arménky slyšely, že v Čechách vlastně ani žádné národní tance nemáme, rozhodly se, že si je vygooglují na internetu a následně nás je naučí :-). K tomu však už nedošlo. Naštěstí, v tomto ohledu jsme opravdu nebyli nejvhodnější reprezentací naší země. Naše taneční negramotnost byla později vyvážena jinými plusy, takže česko-arménská družba se časem stejně rozvinula žádoucím směrem.
Po setmění a dopití zásob piva jsme šli spát. Původně jsme měli nocovat ve stanech, které si sami postavíme (a sbalíme). Nakonec jsme byli umístěni do několika velkokapacitních uzamykatelných šapitó s kovovou konstrukcí, což nám ušetřilo spoustu času.
