Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Sobota 17. srpna – výstup na vrchol Araratu
První výzvu, sníst ve 4000 m nad mořem půlnoční snídani, tj. třetí jídlo během cca 12 hodin, jsem zvládl. Teď už zbývalo jen vyškrábat se do výšky, ve které jsem nikdy předtím nebyl.
Předpověď počasí slibovala výjimečně pěkné počasí, ale nahoře samozřejmě zima bude. Někdy kolem půlnoci jsem tedy vystartoval jen ve slabých rukavicích a s buffem na hlavě, horní část těla jsem opatřil třemi vrstvami (funkční rolák, flíska a hardshell bunda) a na nohy oblékl podvlíkačky a zimní dvouvrstvé kalhoty. Do expedičního baťůžku jsem si vzal několik přídavných oděvů na zahřátí, včetně láhve s vrcholovou slivovicí. A samozřejmě také mačky na ledovec. Jednalo se o železa místní výroby, která neměla přední hroty, resp. na většinu bot se dala nasadit víceméně jako nesmeky. Na araratí ledovec bez trhlin však plně postačila.
V poměrně rychlém tempu jsme nabírali výšku a míjeli posedávající Arménky, některé z nich vypadaly, že výstup nedají. Bylo mi jich líto, neboť Ararat je jejich posvátným symbolem, a zdolání jeho vrcholu pro ně znamená strašně moc. Rád bych jim pomohl, jenže nevěděl jsem jak. Čím výše jsme stoupali, tím více sílil vítr a snižovala se pocitová teplota, chvílema už hodně do nepříjemna. Stačilo však nasadit silnější rukavice, zapnout kuklu, a zas se mi šlo líp.
Vyhledal jsem si, že 17. srpna má Slunce na Araratu vyjít v 5:17, ale zdálo se mi, jako by vyšlo nějak dřív. Jakmile jsme se vyhoupli na závěrečný hřbet pod ledovcem, pocítil jsem silnou dávku energie ze slunečních paprsků. Přestože se pořád ještě schovávaly za mohutným tělesem hory, dokázaly zahnat veškerou mou únavu, utišit vítr, promítnout kužel stínu hory do krajiny, a ještě natát ledovcový sníh natolik, že nebylo nutno nasazovat mačky.
Na kýžený vrchol Araratu (5137 m) jsme došli přibližně v pět ráno, úspěšný výstup jsme oslavili vrcholovou slivovicí.
- Trasa výstupu na vrchol (4.5 km/1088 m převýšení, 2 hod. chůze, 2:54 hod. pauzy)
Viditelnost do dálky moc dobrá nebyla. Iránská strana byla v pohodě, ale Jerevan jsme pro mraky vůbec neviděli. Po zhruba půlhodince focení, kochání atp. jsme zahájili sestup do nižších poloh. Na začátku ledovce jsme potkali Armény, právě nasazovali mačky. Přistoupil jsem k nejhezčí dívce výpravy, která se na mne vždycky hezky usmívala, a povzbudil jí slovy, že na vrcholu mi hora pro ni předala vzkaz, že už na ní čeká. Na rozlučkovém večírku mi nadšeně děkovala, že má věta “The mountain is waiting for you” jí tak namotivovala, zahnala únavu a pomohla jí bez problémů vylézt finální krpál na vrchol. Tak jsme to oslavili :-).
Cesta dolů se vlekla, jelikož jsme museli čekat na lehce zraněného tureckého turistu, který pajdal s námi ve skupině. Po dvou hodinách sestupu, prokládaného spoustou dlouhých přestávek, jsme v C2 kempu konečně svlékli zimní výbavu a usedli k obědu.
- Trasa sestupu do C2 (5 km/1088 m klesání, 2:07 hod. chůze, 1:54 hod. přestávky)
Během krátké pauzy jsme sbalili batoh a nechali ho koňovi, poté jsme zahájili sestup do základního tábora. Tempo bylo kvůli tureckému marodovi opět ubíjející, a i někteří členové naší výpravy začali mít problémy s koordinací pohybu a několikrát sebou sekli o zem. Naštěstí bez následků. To moje nová arménská kámoška dopadla hůř. Cestou dolů se v euforii rozběhla, zakopla o kámen a hodila tygra. Její let někdo natočil na mobil. Dole nám pak ukazovala, kde všude se odřela. Asi bych měl soustrastně napsat, že to nebyl pěkný pohled, jenomže to bych lhal :-). Druhý den ráno přišla s rukou trošku oteklou, ale radost jí to zkazit nemohlo, bo dosáhla vrcholu, stejně jako všechny její kamarádky.
- Trasa sestupu do BC (4 km/1000 m klesání/cca 3:30 hod./1 hod. přestávek)
Při večeři se nám Nursín pochlubil zajímavým obuškem ve tvaru zmije, který se prý používá ve věznicích. Za odměnu jsme si koupili několik předražených piv (dole za 72 lir, nahoře za 170). Naši arménští přátelé dorazili až se značným zpožděním a moc dlouho se ve společenské místnosti nezdrželi. Nejvytrvalejší z nich projevila zájem ochutnat mojí slivovici. Přání hezkých žen je mi rozkazem, navíc jsem si tím vysloužil pozvánku na ochutnávku vyhlášeného arménského koňaku Ararat. Ale o tom až později.
