Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Neděle 18. srpna – sestup z Araratu, palác Ishaka Pashi
Sice jsme měli slíbený budíček na osmou, ale Nursín nás jako obvykle ze stanů vyhnal o něco dřív. Po snídani odevzdáváme těžké batohy koňákům, a těsně před 8:00 už zas šlapeme chodník. Při zpětném ohlédnutí vidíme Ararat opět zachmuřený do mraků.
Sestup netrvá ani dvě hodiny, na jeho konci nás obrovsky potěšilo cílové občerstvení v podobě melounu, mňam.
- Trasa sestupu z Araratu (7.2 km/1198 m klesání, 1:54 hod. chůze, 43 min. pauzy)
Nějaký čas trvalo, než koně doručily všechna zavazadla. Pak jsme naskákali do několika mikrobusů a vydali se zpět do civilizace. Překvapivě nás však nevezou stejnou cestou, jako jsme přijeli, tedy po silnici a dálnici, nýbrž spíše necestou přes pláně s močály a vysychajícími jezírky. Zřejmě na oficiální trase stála nějaká patrola, které se naši dopravci chtěli vyhnout. Objížďku těžce navigačně nezvládali. Několikrát se museli otáčet, když málem vjeli do zcela neprůstupné bažiny, ale nakonec průjezd našli a dopravili nás kam jsme potřebovali.
- Trasa busu do hotelu (22.2 km, doba jízdy 54 min.)
V hotelu jsme se vykoupali, převlékli a trošku odpočali. Odpoledne nás čekal výlet k paláci Ishaka Pashi.
- Trasa busu k paláci Ishak Pasha (7 km, doba jízdy 19 min.)
Tuto původně arménskou stavbu Turci předělali k obrazu svému. Kostely přestavěli na harém, mešitu atp. Bylo fakt podivné vidět zjevné prvky svatostánku ve stěnách, které dávno neslouží svému účelu, resp. neslouží už nyní vůbec ničemu. Cítil jsem z nich podivnou prázdnotu, ale mnohem hůře návštěvu paláce prožívala arménská děvčata. Stěžovala si mi, že o arménském původu objektu nikde není ani zmínka, tabule popisují výhradně turecké dějiny… Obdivoval jsem jejich masochismus, přijely sem s tím, že zde budou trpět, a snášely to statečně. A já jim rád dělal vrbu, které se mohly svěřit se svým trápením.
Zpátky jsme se vraceli po stejné silnici, jen jsme se zastavili na obědovečeři v restauraci Beyzade. Nejvyšší čas, celý den jsme nejedli. Hospoda byla úžasná. Objednal jsem si vynikající jehněčí mňamku, k tomu přikusoval místní chléb lavaš, popíjel čaj a Ayran (ředěný jogurt)… Jako zákusek mi byl doporučen tradiční turecký sýrový dezert künefe. Hutné nudličkové těsto vylepšené sýrem bylo syté stejně jako já, ale takovou dobrotu jsem dojíst musel.
- Návrat busem do hotelu (7 km)
Po příjezdu jsem si vyfotil výlohu místního řeznictví.
Ačkoli jsme všichni byli nacpaní k prasknutí, přece jen jsme se vykopali ještě na jednu vycházku do ulic města. Motivace nakoupit nějaký alkohol byla silnější než únava :-).
- Trasa večerní procházky (1.9 km/56 min. i s nákupy)
Usadili jsme se ve společenské místnosti a načali konzumaci. Navíc Vláďa oznámil, že slaví narozeniny. Mezitím dorazili Arméni a pozvali mne ke svému stolu na ochutnávku koňaku Ararat. Přitom jeden po druhém pronášeli dlouhé přípitky, většinou na téma výstupu na Ararat, nebo poděkování průvodcům za jejich služby. Časem byli dopozváni i ostatní Češi, pilo se vše, co bylo k dispozici. Ta má známá Irina má ráda víno, při skleničce se mi svěřila, jak včera díky ně dosáhla vrcholu. Dostalo se mi několika pozvánek na výlet do Arménie a večírek se k nelibosti šéfa hotelu protáhl hluboko za policejní hodinu. Po vyklizení jídelny jsme ještě na chodbě dopíjeli zbylé plechovky piva, ale po napomenutí od spolubydlících, které jsme rušili, jsme zalezli do svých pokojů. Přes okno k nám odněkud doléhal sympatický povyk, Arméni zkrátka rádi paří :-). Milerád bych se k nim připojil, ale nesebral jsem odvahu, a zbaběle se spokojil s pohodlím své postele.