Tojnaří webové doupě
Tojnárkovo stinné stránky
Pondělí 19. srpna – Muradijské vodopády a jezero Van
Ráno nastupujeme do vanu, který nás má odvézt k jezeru Van. Jedeme po místy rozestavěné dálnici, která poměrně dlouho vede podél turecko-iránské dálnice. Z oken mikrobusu však vidíme většinou jen turecké svahy hraničního hřebene, obestavěného systémem vojenských pozorovatelen a jiných armádních objektů. Samotný Irán je možno spatřit asi jen z jednoho místa, v hraničním sedle, které se shodou okolností nachází necelý kilák od silnice. Takže Irán jsem viděl nejen z Araratu. Projíždíme několik vojenských check pointů, ale zastavili nás jen jednou. A Paradoxně kontrolovali jen pasy cizinců, nikoli místních spolucestujících.
Po necelé hodině a čtvrt jízdy zastavujeme na parkovišti u Muradijských vodopádů. Leží na řece Ala Çay, jednom z mála toků, které ústí do jezera Van.
- Přejezd vodopády (86.6 km, 1:14 hod. jízdy)
Výška vodopádu činí asi 18 m, dostat se k němu musíte oklikou přes lanový most. Houpal se dost, a ani dřevěná podlaha nebudila zrovna důvěru. Hlavně že se pode mnou nepropadl. Přírodní úkaz jsem si vyfotil, namočil si v něm hlavu a ochutnal i zmrzlinu, kterou prodávali ve stánku u turistického centra.
- Procházka u vodopádu (1.1 km/19 min. chůze, 15 min. focení a pauzy)
Pokračujeme dál směrem k jezeru Van. Museli jsme objet pěkně dlouhou část jeho pobřeží, než jsme se konečně dostali do města Van, metropole stejnojmenné provincie. Panuje zde čilý dopravní ruch. Náš mikrobus náhle zastavuje, a nabírá nějakou ženštinu. Že by stopařka? Nikoli, Nursín nám ji představuje jako odbornou znalkyni vanské historie. Doprovázela nás celý den, její historický výklad by se možná vešel do pěti minut, a na mé zvídavé otázky odpovědět nedokázala. Na konci výletu s námi pojedla v restauraci a zas se nechala vysadit na silnici. Nu co, bez expertů se dnes zkrátka neobejdete nikde :-).
První naší zastávkou byl tzv. “Cat House”. “Kočičích domů” mají ve Vanu několik, chovají v nich speciální plemeno vanské kočky, které se vyznačuje tím, že má jedno oko zelené a druhé modré. Vystavují je v klecových voliérách, do kterých za drobné vstupné pouštějí turisty. Z našeho zájezdu jsme dovnitř šli jen dva. Po nazutí igelitových návleků jsme si s kočkama mohli dělat co jsme chtěli. Přesněji řečeno to, co nám ony dovolily. Já samozřejmě chtěl ověřit dvoubarevnost jejich očí. První výzkumný exemplář byl zmetek (obě oči modré), druhý byl OK, třetí taky. Další pozorování všech ostatních koček vyústilo v závěr, že vanské kočky mají oči povětšinou zavřené. Buď spaly, nebo si mrchy byly sakra vědomy, co chtějí návštěvníci vidět, a schválně spaní předstíraly.
Popojeli jsme kousek za město k Vanské pevnosti.
- Přejezd k pevnosti Van (92.4 km, 1:22 hod. jízdy)
Tento hrad byl vybudován mezi 9. až 7. stol. př. n. l. a sloužil jako opěrný bod nejstaršího arménského království Urartu. V dobách svě největší slávy z Vanu ovládali území od pramenů Eufratu na západě po současný Tabríz na východě a od pramene Tigridu na jihu téměř až k Černému moři na severu. Podmanili si i Zakavkazsko, kde založili město Erebuni (dnešní Jerevan), a přemístili tam obyvatele měst dobytých z povodí Eufratu, kteří se tak nejspíše stali předky dnešních Arménců. Tato říše byla krvavě vyvrácena někdy koncem 6. stol. př. n. l. a její území obsadily jiné arménské kmeny. Národnostní vztahy v této oblasti nikdy nebyly jednoduché :-).
Vládcové Urartu nechali postavit mnoho chrámů, a jelikož celá oblast trpěla nedostatkem pitné vody, vybudovali také 70 km dlouhý kanál od řeky Hosap k městu Tušpa (okraj Vanu), který je dodnes v provozu. Na stavbách pracovali hlavně váleční zajatci. Zbytky vanského opevnění udivují mohutností svých zdí, na některých se místy do dnešních dob zachovaly nápisy vytesané klínovým písmem. Vstupné do pevnosti činilo 115 lir.
Cestou k hradbám jsme potkali českého turistu, který prý už několik měsíců neslyšel češtinu. Pod hradem se v zemi rýpají archeologové, a stojí tam několik mešit. Jednu modlitebnu najdete rovněž přímo na nejvyšším bodě pevnosti. Nějaký chlap uvnitř právě odpočíval, mají tam měkké koberce.
- Obhlídka pevnosti Van (4.3 km/1:03 hod. chůze, 14 min. focení a pauzy)
Popojeli jsme dál do přístavu Akdamar, ze kterého vyplouvají lodě na stejnojmenný ostrov.
- Přejezd k Akdamaru (47.9 km, 42 min. jízdy)
Davy turistů sem láká hlavně katedrála Svatého Kříže, možná jediný kostel, který v Turecku nebyl přestavěn na mešitu. V dubnu 2015 byl zapsán na seznam památek UNESCO, ale předtím se často stával obětí vandalů. Ti zejména po zahájení genocidy Arménů (1915), ničili vše, co šlo, včetně nádherné freskové vnitřní výzdoby. Osud některých součástí kostela je překvapivý, například původní zvon se dnes nachází v Moskvě. Potkal ho tedy podobný osud, jako vrata paláce İshak Paşa. Rusové prostě ukradnou vše, co se dá odvézt :-(.
Do poloviny dvacátého století památka pustla, pak ji však objevil mladý kurdský romanopisec Yaşal Kemal a začal pomalu pracovat na její záchraně. Jeho úsilí bylo korunováno mezi lety 2005 a 2006, kdy byl kostel oficiálně za podpory státu zrestaurován a v březnu 2007 slavnostně otevřen. To se neobešlo bez kontroverzí, protože památka měla původně zůstat sekularizovaná a sloužit pouze jako muzeum. Nakonec se podařilo osadit vrchol kopule křížem, a v kostele se sice výjimečně, ale přece jen, konají bohoslužby.
Lodě z přístaviště vyplouvají každou chvíli, na zpáteční plavbu můžete nastoupit kdykoli, jen vám nesmí ujet poslední kocábka.
- Trajekt na Akdamar (3.5 km, 19 min. jízdy lodí)
Chrám dostavěný kolem r. 915 vypadá vskutku impozantně. Nejprve jsem ho obešel zvenku a pak zapadl dovnitř. Příjemně mne překvapilo, že kostel je v poměrně dobrém stavu. Pravda, výzdobu i spoustu fragmentů machometáni poničili, nicméně čekal jsem, naštěstí mylně, větší devastaci.
Zašel jsem si i na vyhlídku, odkud je přes jezero vidět stratovulkán Süphan, druhá nejvyšší sopka Turecka (4058 m). Náš průvodce zvažoval, že by jí využil pro aklimatizační rozcvičku před výstupem na Ararat. Nakonec jsme to dali i bez řádné aklimatizace, čímž jsme ušetřili čas i peníze.
Proudy lávy právě ze Süphanu na severním břehu a ze sopky Nemrut na západním uzavřely kotlinu Vanského slanovodního bezodtokého jezera. Na Arménské náhorní plošině tak vznikla obrovská vodní plocha, ve které jsme se samozřejmě vykoupali. Nad pláží poskakovalo několik divokých králíků. Nejdřív jsem myslel, že mám halucinace z vedra, ale jsou vidět i na fotkách.
Vracím se zpět ke kostelu a míjím jakýsi háj, nebo spíš hřbitov obelisků, kde jsou vystaveny kameny, které přežily řádění vandalů.
Pomalu nastal čas se vrátit. Ještě jsem si vyfotil reliéfy svatých na severní stěně kostela. Odleva: Sv. Jan Křtitel a Sv. Jiří, uprostřed nalevo od okna apoštol Tadeáš, napravo od okna apoštol Bartoloměj, nad oknem portrét proroka Adama. V pravé části zdi stojí prorok Eliáš a nejvíce napravo Sv. Tomáš s vdovou ze Sarepty.
- Procházka Akdamar (2 km/32 min. chůze, 55 min. focení, koupání a pauzy)
Museli jsme trošku pohnout, abychom stihli avizovaný odjezd trajektu dle jízdního řádu, který kapitáni jakž takž dodržují.
- Zpáteční trajekt (3.5 km, 20 min. jízdy lodí)
Dnešní obědovečeři nám připravil restaurant Akdamar. Pochutnali jsme si na skvělé pstruhovité rybě, vylovené z vod místního jezera.
I cestou zpět potkáváme několik vojenských patrol. Po setmění asi kontrolují intenzívněji, pasy jsme ukazovali dvakrát.
- Návrat do hotelu (223 km, 2:58 hod. jízdy)
Vrátili jsme se o půl desáté, ještě jsme stihli zajít nakoupit cukroví baklava, zabalit na zítřejší odjezd a hupky dupky na kutě.