Tento výlet pro mne představoval jakýsi návrat do mého mládí. V roce 1990 jsem se Zdenko Procházkou absolvoval autobusový výlet na Nordkapp a na jedné ze zastávek jsme se s Jéňou a se Sosnou pokusili na tohle trojmezí rovněž dojít. Z norské strany to ovšem bylo 30 km tam a dalších 30 zpátky, což jsme za jednu noc (v červenci slunce nezapadá) nestihli. Navíc jsme zabloudili v mlze, pracně hledali cestu zpět a byli rádi, že jsme se včas stihli vrátit k busu. Samozřejmě jsem nemohl nevzpomínat, jak jsme se celé tři týdny mačkali v autobuse, jedli konzervy a na konci i plesnivý chleba... A letos si doletím letadlem až za polární kruh, půjčím auto, přespávám v hotelu a nemám problém si tam i koupit večeři... Jojo, časy se mění. V duchu jsem dumal, zda se mám či nemám stydět.
Letěli jsme z Prahy do Helsinek, kde jsme pod širákem přenocovali v lesíku kousek za letištěm. Dopoledne nás další letadlo doneslo do Kittilä, odkud jsme půjčenou Toyotou pokračovali dále na sever. Cestou jsme potkávali spousty sobů, kteří se bezstarostně pásli podél silnice. Občas ji i ležérním krokem překračovali, jelikož mají vyzkoušeno, že řidiči raději přibrzdí, než aby riskovali srážku s paroháčem. Cestou jsme si ještě nakoupili v supermarketu a do do Kilpisjärvi, turistického centra těsně u norských a švédských hranic, jsme dorazili pozdě odpoledne.
Trošku jsem se obával, že se nikomu nebude chtít namísto večeře absolvovat 22 km dlouhý výlet, ale naštěstí jsme šli všichni.Na vlastní nohy si vyzkoušeli, že kilometry po laponských kamenitých a bažinatých stezkách nebudou žádný med. Za hodinu 15 minut jsme došli k vodopádu na řece Kitsijoki (5 km), na trojmezí (11 km) nám to trvalo celkem 2:45. Cestou nás zkropil déšť a citelně se ochladilo. K hraničnímu kameni vede lávka jen z finské strany, samotný patník je na podivném kluzkém a hladkém betonovém podstavci, na který se téměř nedá vylézt. Naštěstí tam dělníci zapomněli jakýsi trakař, který mi posloužil jako lešení :-). Zpátky jsme došli za 2 a půl hodiny, 22 km dlouhý trek jsme zvládli za více jak pět hodin.

Počasí nebylo zrovna přívětivé, naštěstí jsme našli zpustlý nefunkční bufet s funkční zastřešenou verandou, kde jsme hodlali přespat. Nicméně opustit teplo v autě se nám nechtělo, tak jsme raději trošku popili a zalehli až pozdě po půlnoci, kdy déšť malinko zeslábnul.

Ještě přikládám dvě PDF mapky stažené z elektronické mapy Finska. Dají se vytisknout v měřítku 1:25000:

Parkoviště - vodopád

Vodopád - trojmezí