Po náročném treku jsme si ve čtvrtek v Akashotelli dopřáli večeři s několika pivy a navrch dokonce i saunu. Pátek jsem kromě procházky po modelové mapce celý prolenošil, Dáša s Bábíkem courali po okolí. Odpoledne jsme se přesunuli na shromaždiště a postavili stan (na sjezdovce, takže celou noc jsme sjížděli spacákem po karimatce dolů a zas nahoru). Na prezentaci jsme kromě pokynů obdrželi i menší hlavolam, skládací plastový hrnek, jehož složení bylo pro řadu lidí nepřekonatelným oříškem. Mně se to kupodivu nějak povedlo. Pořadatelé šálek učinili součástí rozsáhlého seznamu povinné výbavy, údajně jsme s ním měli nabírat vodu na občerstvovačkách ekologičtěji. Nevím, my své camelbagy plnili spíš logičtěji, stejně jako vždycky, a nemyslím, že bychom tím přírodu nějak poškodili. Jelikož jsem pořád ještě cítil únavu, tak jsem si jen předpřipravil věci, odmítnul účast na "taktické poradě" a raději poprvé během celého výletu šel brzo spát.

V sobotu už nás čekal závod. Mapy vydávali již v devět, ale ani tři hodiny mi na přípravu nestačí. Dostali jsme plachtu 51 x 65 cm a tomu odpovídající tlustý igelitový pytel, který jsem odmítnul s sebou táhnout. Naštěstí mi Bábík olepil mapu izolepou. Při plánování se moc variant vymyslet nedalo. Všichni Češi vsadili na jistotu, výběh na první devítibodovou kontrolu 96 a dál po mapě proti směru hodinových ručiček. Ale třeba 6 týmů z první desítky zvolilo výhodnější, ovšem velice riskantní variantu s návratem přes 96 do cíle, kterou mi Bábík zatrhnul :-). Někteří jí opravdu v závěru nestihli. Trať přesně odpovídala mým představám o finském rogainingovém stavitelství – spíše atletika. Měl jsem trošku strach z jemné mapařinky v bažinách, ale většina kontrol orientačně náročná nebyla a zbylé Bábík nějak intuitivně dohledal. Asi má na lampionky nějaký magnet :-). Ještě to chtělo dvě vrtulky do zadnice a byli bychom mistři Evropy :-). I bez nich jsme ale naběhali docela dost (kvůli obavám z těžkého terénu jsme někdy zbytečně moc obíhali), vzdušnou čarou jsme dali 93 kilometrů, celkově dokonce přes 119. Vyneslo nám to 257 bodů a celkově 22. místo (dostaly nás 3 mixy). Vítězové, adventuroví profíci z Finska asi vrtulky měli, protože zvládli 127 km vzdušně a 149 km celkem, přičemž posbírali bodů 339. Letošním mistrům ČR (Skripnik/Udržal) stačilo 320 bodů jen na brambory, obhájci loňského evropského titulu (Seidl/Bořan) skončili se 292 body osmí.

Postupy některých tým si můžete prohlédnout na Route Gadgetu. Trasu vítězů hledejte u týmu číslo 251, my poražení jsme své bloudění zakreslili pod číslem 113. Zájemci se ještě mohou pokochat tabulkou, do které jsem zpracoval přehled našich postupů, chyb i nejdůležitějších událostí závodu:
Průběh závodu.
Moc závažných chyb jsme nenadělali. Ze začátku jsme možná zbytečně optimisticky vyzobali dvě čtyřicítky, ale běželi jsme dost rychle a dohledávali bez problémů, tak jsme je sebrali. Postup 73-90 jsme měli jít přímo, teď už bychom se bažin a potoků nebáli. Vcelku správně jsme kvůli časovému skluzu škrtli k. 64 (terén, cesty i my byly pomalejší). V noci jsme občas ulítli na azimutu, např. kontrola 83 nám dala zabrat. Ale hledalo jí tam docela dost týmů a mnohem dál než my. Rybníček ve svahu (51) našel Bábík, já předtím našel několik objektů, které se mu ve tmě podobaly. Pěkně jsme si pohledali na k. 76. Šmejdili jsme rýhami sem a tam než nás napadlo vyjít až nahoru a podél bažiny dojít až k údolí s kupkou. Největší zdržení pro nás znamenala neochota časně ráno přebrodit hlubokou řeku. Těsně předtím jsme sundali světla, převlékli se do suchého a občerstvili. Nejprve jsme pohrdli mělkým brodem, jelikož Bábík razil teorii, že tahle velká řeka určitě nezamrzá, tudíž trasa pro sněžné skútry bude určitě s lávkou. Neměl pravdu. Popoběhli jsme si teda kilák a půl "na jistotu", k silné cestě, která vedla přes řeku. Jenže ouha, nebyla to cesta, ale dvojité elektrické vedení, které v mapě nevím proč vypadalo úplně stejně. Naštěstí i tam byl docela slušný brod, bohužel poněkud nám upadl morál. Stejně už jsme pomalu museli myslet na návrat. Ještě jsme vyzvedli poslední devítibodovku a po 54 a 78 jsme zamířili na kupu 84. Ta se nám taky nepovedla, azimut nás vynesl moc daleko od ní. Museli jsme obětovat k. 79, kterou bych možná našel i poslepu (šel jsem okolo ní v pátek při předzávodní procházce). Posledních 8 bodů na 81 a hurá do cíle. Za doběh jsme byli pochváleni od závodnice z Lotyšska, která se marně snažila k finiši vyburcovat své spoluběžce (jeden z nich si z lesa přinesl sobí paroží).