O Dokeské příšeře

Věnováno nejen Egonu Bondymu

Doksie je zatím poměrně málo známá příšera, tedy spíše příšerka, protože se narodila zhruba před dvaceti lety. Tehdy se Lochneská příšera začala ve svém jezeře nudit. Už ji nebavilo věčně se schovávat před potápěči, sonary lodí a davy pronásledovatelů, sbalila svých pár švestek a odletěla na dovolenou. Dost dlouho poletovala nad Evropou a hledala vhodnou přistávací vodní plochu. Ve Finsku těch jezer bylo moc, ve Španělsku zase málo, ale pak si vybrala pěkné jezero uprostřed skalnatých kopečků porostlých borovicovými lesy. On to byl vlastně rybník, jenže to Nessie, stejně jako mnozí lidé, kteří jej nazývají Máchovým jezerem, nevěděla. Okolní krajina Lochnesce učarovala. Jenže když se tam chtěla ubytovat, narazila na odpor místního vodníka, který nehodlal rodnou vodu sdílet s nějakým „přivandrovalým drakem“, jak ten nevzdělanec Nessie nazval. Ale několik bedýnek skotské whisky (vidíte, vlastně to vůbec nebyly švestky, co si zabalila) ho přimělo změnit názor a odjet k tetě do jižních Čech.

Lochneska si mohla nerušeně užívat ráchání ve vodě, jenže pár dní nato na Mácháč dorazila další konkurence. Po dovolené zatoužil také Brněnskej drak. Ani vám by se určitě nelíbilo viset celé dny na háku a nechat se očumovat túristy. Zkrátka a dobře, jednoho dne se naštval, rozkýval hák až vypadl ze zdi a frnk, pelášil od Špilberku směrem do Čech. A jako na potvoru, zastavil se až u Máchova jezera.

Když ho Nessie uviděla, hned vycenila zuby a drápy a jala se hájit draze vykoupený klid: „Zmizte odsud, vy oschlý barbare, toto je moje hájemství, ve kterém nechci být nikým rušena! Stačí ty davy Němců, co tady povykují přes den! Alespoň v noci chci mít jezero jen pro sebe!“ Jenže Brněnskej drak není žádný neotesanec. Jeho předkové sice pocházejí odněkud z Afriky, ale on během svého pobytu v Evropě stačil pochytit zásady dobrého vychování. Slušně se uklonil, pěkně pozdravil a pravil: „Vážená dámo, neračte se znepokojovati. Jestliže Vám moje přítomnost působí sebemenší potíže, popoletím o kus dál, třeba do Hamru na Jezeře. Sice mne všichni varovali, že tamní vody jsou krapet radioaktivní, ale draci toho dneska napovídají. Bylo mi ctí se s Vámi seznámit. Má úcta, nashledanou.“ A zaujal startovací pozici. Lochneska se trošku zastyděla, že se na něj bez příčiny osopila jak na zločince. „Počkejte, Máchovo jezero je dost veliké pro nás oba, omlouvám se za svou prchlivost. Vlastně by mi ani moc nevadilo, pokud byste mi dělal společnost.“

A tak se u Doks rekreovaly hned dvě pohádkové bytosti najednou. Zpočátku každý z nich setrvával na opačné straně rybníka, ale časem je jakési neznámá touha přiměla natahovat trasy svých vodních radovánek blíž a blíž k tomu druhému. Až jednoho dne doplavali každý ze své strany k ostrůvku uprostřed jezera. Chvilku se jen kradmo po očku pozorovali a předstírali, že se navzájem nevidí. Pak jakoby náhodou vyrazili stejným směrem, těžko říci, kdo z nich jako první, až se málem srazili a skončili v objetí.

A vznikla láska, ze které se narodila naše Dokeská příšerka. Doksie je poměrně neškodná, zjevuje se jen výjimečně, pouze když má žízeň. Maminčina záliba ve whisky se v ní zkřížila s otcovou náklonností k vínu a milá Doksie se evolučně vyvinula v pivařku. Občas se po půlnoci vynoří na pláži, většinou poblíže stánku, vyděsí opilé konzumenty, vypije jim pivo a zase zmizí ve vlnách. To ovšem postiženým nikdo nevěřil, jejich vidiny považovali za projev deliria tremens. Až když místní doktor Kott sám na vlastní oči příšerku spatřil, začali se po ní lidé pídit. Představuje totiž jedinečnou šanci pro příšerology. Genetický kód jejího otce je známý, stačilo by jen získat vzorek Doksie a tím by byl podán důkaz o existenci Lochneské příšery. Jenže, přestože po otci má všechno tak trochu na háku, po matce zdědila vynikající schopnost se ukrýt, takže objevit se ji nepodařilo ani když rybník pročesávaly všechny lodě flotily Máchova jezera.

A doktor Kott? Ten objevem Doksie získal takovou popularitu, že byl dokonce zvolen do parlamentu. Ale to už je jiná pohádka.