Dům „U Dobré duše“

Věnováno Jiřímu Komorousovi

V úzké uličce mezi Dačickou branou a dolním náměstím stojí od nepaměti Dům „U Dobré duše“. Kdysi v něm bydlel jeden bohatý a ohromně lakomý kupec jménem Janetschek. Peníze byly jeho jedinou radostí. Shromažďoval je do veliké truhly a po večerech si s nimi hrával jako s nejmilovanějšími dětmi. Sám žádné potomky neměl. Žena a děti stojí spoustu peněz, proto se raději ani neoženil.

Tou dobou se mnozí Slavoničtí rozhodli vybudovat pod svými domy sklepení. Pozvali si horníky až z Jihlavy, a ti jim vykutali systém podzemních chodeb, který se zachoval dodnes. Vlastnit hluboký sklep, ve kterém by bezpečně ukryl svůj poklad před všudypřítomnými chmatáky a závistivci, by se Janetschkovi zamlouvalo, ale platit havířům několik grošů týdně, to se mu nechtělo. Usmyslel si tedy, že si svůj loch nechá zbudovat na dobré slovo, a z platby už se nějak vymluví.
Plácli si se starým štajgrem Böhmem, že mu zaplatí až po dokončení díla, a to i s náležitým úrokem. Téměř rok dlabala dláta Böhmových lidí kámen pod kupcovým domem za peníze jejich mistra. Když práce skončila, přišel si štajgr pro svou zaslouženou odměnu. Jenže jeden z nejbohatších občanů města se tvářil, jakoby o žádné smlouvě nevěděl. Ani pohrůžky žalobou jím nepohnuly. Tušil, že chudáku mistrovi už na soud stejně nezbyly peníze, neboť se během stavby zadlužil až po uši. Ještě několik týdnů docházel Böhm do Slavonic, dokonce prosil Janetschka na kolenou, ale neobměkčil ho. Zlomený a nemocný stařec zakrátko zemřel. Na smrtelném loži proklel lakomce i s jeho zlatem: ať jeho duše nenalezne klid, dokud ve slavonickém podzemí nevyraší květina.

Jednoho dne odnesl obchodníka čert a jeho sklep se i s pokladem propadly do hlubin slavonického podzemí. Jeho duch tam za trest každý den bušil perlíkem do skály, o půlnoci se však vše, co vytěžil, opět vracelo na původní místo. Pouze dobrá duše, která nechce nikomu ubližovat, mohla v katakombách uslyšet ťukání jeho majzlíku a pomoci mu zrušit strašné prokletí. A tak přišel dům ke svému dnešnímu názvu.

Po staletí čekal proradný skrblík na vysvobození marně. Když v sedmdesátých letech 20. století povodeň zaplavila a ucpala celý podzemní systém, vypadalo to s jeho záchranou bledě. Přestože později byly štoly pročištěny a zpřístupněny turistům, jeho naděje nebyly valné. Na dobrou duši totiž v dnešní době narazíte jen zřídka.
Až loni do Slavonic zavítal J.X. Doležal. S jointem v puse si prohlížel dolní náměstí a rozhodnul se zavítat i do podzemí. A protože člověk v rauši rozhodně nemíní nikomu škodit, jako jediný z návštěvníků uslyšel ve stěně za sebou jakési klepání. Průvodce s ostatními zmizeli za rohem, a v tom se před Jiřím objevila jasně osvětlená chodba. V ní stál podivně oblečený stařec s kladívkem a dlátem v ruce: „Pojď dál, už přes pět set let na Tebe čekám!“
„To byla teda fakt kvalitní tráva,“ pomyslel si Jirka.
„Nevím ovšem, zdali mi dokážeš pomoci. Za svou lakotu zde musím donekonečna kutat kámen, a mé trápení ukončí snad jedině zázrak. Musela by zde v podzemí vyrůst květina.“
Jiří se štípnul do tváře, ale přízrak nezmizel: „Květina říkáš? Možná bych něco zkusil.“

Druhý den se vrátil s teplometem a miskou naplněnou navlhčeným toaleťákem. V něm jako v peřince odpočívala malá semínka. Počkal si, až všichni návštěvníci poodejdou, jenže tentokráte byl úplně čerstvý, a proto žádné ťukání neslyšel.
„Asi jsem se včera opravdu přehulil,“ řekl si a zapálil čvaňháka. Stačily dva šluky a pár kroků od něho se ozvaly známé zvuky. Za chvíli uviděl i štolu s dědkem. Po přivítání ukázal Janetschkovi svoje nádobíčko. „Musíme najít zásuvku. Aha, tady. Vlhka tu máš dost, ale musíš je pořádně zahřívat, jinak z toho nic nevzejde. Kámoš už to měl dva dny na topení, každou chvíli to musí vyklíčit.“ Zapnuli teplomet a hle, z jednoho semínka se na ně usmál maličký klíček. V tom okamžiku zahřmělo a namísto starce se zjevil duch, celý v bílém: „Děkuji Ti dobrá duše, žes mne zbavil kletby! Jelikož cítím, že nestojíš o zlato a podobné pomíjivé věci, přijmi prosím tento klíč, který Ti umožní kdykoli sestoupit do tajných slavonických komnat, kam se kromě Tebe nikdo z živých nedostane.“
Jiříkovo vidění rázem pominulo. Znovu stál na náměstí a jenom klíč dosvědčoval, že se mu to nezdálo. Uvědomil si, že tam nechal kámošův teplomet. Co teď? Sehnul se a klíčem se dotknul dlažby. V mžiku se ocitl ve známém sklepení, jen přízrak už tam nebyl. Zvednul teplomet, dotknul se klíčem stropu a v zápětí byl zpátky na náměstí.
Tak si J.X. Doležal založil ve Slavonicích pěstírnu, na kterou byla všechna protidrogová komanda světa krátká. A jelikož nebyl sobec, z jeho vypěstovaného pokladu vzešel mnohem větší užitek, než z kterékoli truhly plné zlata.