Tojnárkovo stinné stránky
Věnováno Pivovaru Hlinsko
Jedním z nejznámějších strašidel slavonického podzemí je tzv. Zelená příšera. Ona vlastně není zelená, ale černá, jenže v té tmě to stejně nikdo nepozná. Zelená se jí říká kvůli barvě jejích očí, které už vystrašily stovky návštěvníků katakomb.
Slavonická sklepení jsou přístupná pouze v létě, mimo prázdniny jen na zvláštní objednávku, takže Zelená příšera se po většinu roku strašně nudí. Její čas nastává s příchodem prvních letních plazivců. Zaleze si do některé ze slepých uliček a s očima zavřenýma číhá. Když se nějaký turista přiblíží na dohled, otevře na něj své obrovské zelené oči a výstražně zamrká. Téměř všechny ženy a děti začnou okamžitě pištět a v panice se snaží dostat co nejdále z dosahu obludných zornic. Při tom narážejí na ty co se plazí za nimi, v úzkých chodbách se zasekávají, ztrácejí duchapřítomnost, baterky i foťáky. Situaci následně přichází uklidnit průvodce. Příšera to ovšem vytuší, zaklapne víčka a dokonale splyne s okolní skalou. Částečně ukonejšení návštěvníci tam vyšlou nějakého zástupce “silného” pohlaví. Ten svou lepší polovičku prohlásí za vyplašenou hysterku a údajné “strašné oči” buď za halucinaci, nebo za zbloudilou kočku. Odvaha mu však vydrží jen do chvíle dokud obludu sám nespatří. Tak velké oči nemají tygři, natož u nás chovaní domácí mazlíčci. Prchá pak sice bez pištění, nicméně stejně rychle jako zbytek jeho rodiny. A Zelená příšera se baví.
Nejraději má ovšem “opravdové hrdiny”. Takové, kteří nevěří vlastním, a už vůbec ne cizím smyslům, a rozhodnou se celou věc vědecky prozkoumat. Baterkou si svítí na podivného tvora a pomalu se sunou směrem k němu. Litují, že tu na zemi neleží nějaká tyč nebo klacek, ale jdou. Zelená příšera vyčkává, až se připlazí na dosah, a pak jim předvede svoje parádní číslo. Vyrazí ze sebe tak strašlivý pšouk, jaký by z vás nevyšel po snědení tuctu olomouckých tvarůžků zapitých deseti kelímky Rychtáře (no, spíše pěti, po deseti by se to mohlo povést). Otrávený hrdina klesá k zemi a život mu zachrání jen to, že se jedovatý plyn rychle rozkládá na elementární prvky. Vzápětí připlazivší se zachránce již necítí ani nevidí nic podezřelého. Ukojená příšera už totiž zase v poklidu odpočívá, nepozorovatelně připlácnutá ke studenému kameni.