Tojnárkovo stinné stránky
Dnes vám budu vyprávět o jedné velmi pozoruhodné rodince.
V malém domku na okraji lesa bydlili táta s mámou a jejich čiperná dceruška. Co na nich může být pozoruhodného, řeknete si. Vždyť takových famílií se najdou ve světě tisíce. To sice ano, jenže tihle měli ještě babičku, která žila v chaloupce na druhé straně lesa. Zadržte, zadržte! Já vím, zase nic výjimečného, ale kdybyste mne pořád nepřerušovali, tak už jste se dávno dozvěděli, že všichni, od babičky po vnučku, nebyli jako ostatní lidé z masa a kostí, nýbrž z perníku. A někoho takového na zemi hned tak nepotkáte, nemám pravdu? Proto neváhejte a pospěšte si za nimi do pohádky.
Nejmladší z rodiny Perníků, hodnému a usměvavému děvčátku, od narození říkali Perníková Karkulka. Mít tělo z medového perníku bývá občas hodně nepraktické, do deště a nepohody například potřebujete opravdu dobrou pláštěnku, ale nějaké výhody to přece jen má, však uvidíte.
Jednoho dne upekla Perníková maminka bábovku, dala jí do košíčku a požádala Perníkovou Karkulku, aby s tím vším zašla za Perníkovou babičkou. Poslušná dívka neváhala a svižným krokem vyrazila na cestu, aby se stihla včas vrátit domů. Uprostřed hlubokého hvozdu potkala velkého vlka s huňatým šedivým kožichem. Co myslíte děti, byl ten vlk rovněž z perníku, anebo opravdický, z masa a kostí? Správně, správně, žádné pečivo. Svalnatý vlk s obrovskou tlamou plnou ostrých zubů to byl. A taky hrozně hladový. Naposledy před týdnem se mu podařilo ukrást králíka a od té doby nic nežral. Hned jak spatřil děvče, začal se chystat ke skoku. Už už se na ní chtěl vrhnout, když v tom k němu vítr zanesl vůni perníku.
“Co to má znamenat?” zavětřila šelma. “To přece není voňavé lidské masíčko, ale něco strašně podivného!”
Namísto přepadení proto pomalu přistoupil ke Karkulce a s předstíranou zdvořilostí jí oslovil: “Dobrý den přeji, krásné děvčátko! Kampak máš namířeno, tak sama v pustém lese?”
“Dobrý den, pane,” odvětila Karkulka. “Nesu naší babičce bábovku, bydlí v domku na druhém konci lesa, a tak mi nezbývá než jít tudy.”
“To jsi tedy odvážná dívka,” řekl vlk. “A babička tam žije sama?”
“Sama, pane.”
“Hm, odvážná vnučka, odvážná babička. A prosím tě, čím to, že voníš jinak než ostatní lidé?” pokračoval šedivák.
“Víte, já nejsem z masa a kostí jako jiní, mé tělo je z medového perníku.”
“Aha, tak to ti přeji šťastnou cestu, a hlavně dej pozor, ať nezmokneš,” popřál jí vlk a v duchu si pomyslel: “Fuj, perník. A k tomu medový. Ještěže jsem se do ní nezakousnul, ta pachuť by mi v ústech zůstala hodně dlouho. Raději se zaběhnu podívat za tou její babičkou, ta snad bude masitá.” A zmizel v houští.
K babiččině chaloupce dorazil za chvilku. Hlady už úplně šilhal, otevřel dveře, vběhnul do místnosti a bez váhání skočil na ubohou stařenku.
“Úúííííííí!!!” zavyl vlk bolestí vzápětí poté, co se zakousnul do vrásčité ruky. Z tlamy mu kapala spousta krve a s bolestivým výrazem ve tváři vyletěl z chalupy.
Babičce už totiž táhlo na devadesátý rok a její perník byl příliš tvrdý i na vlčí kusadla. Hladovému vlkovi v tlamě nezbyly skoro žádné zuby, zato jí měl plnou nadávek: “Zatracení lidé! Žrát se to nedá, jedna potvora z perníku, druhá snad ze železa!” a utíkal k vlčímu zubaři.
Vyděšenou Perníkovou babičku uklidnil až příchod její vnučky. Chvíli se ještě třásla, ale později se společně hloupému vlkovi ze srdce vysmály.