Sen o ptáčcích

Zdálo se mi o rodinné oslavě, která se konala v jednom baráku v centru Litvínova. Vůbec netuším proč zrovna tam, jen málokdy chodím okolo, nikdy jsem osobně nebyl uvnitř a nebydlí tam ani nikdo známý. Kdysi tam bývala hospoda, v té jsem ale já nikdy nepopil.

Během večírku jsem si odskočil, a po návratu zjistil, že v domě zavládlo ticho. Ostatní asi vyrazili ven na procházku, na mne zapomněli, a tak jsem na místě zůstal sám. Překvapivý klid náhle přerušil podivný lomoz odněkud ze spodní části domu. Šel jsem po zvuku a objevil vchod do suterénu, který sloužil jako sklep.

Pod stropem, v rohu s pavučinou, do které se lapila velká noční můra, poplašeně vřískaly tři uvězněné sýkorky. Dovnitř nejspíše vnikly otevřenými dveřmi, a teď se marně snažily dostat na světlo, které k nim prosvítalo skrz řadu skleněných luxfer. Zoufale a bez úspěchu nalétávaly do skleněné bariéry, ta je však nemilosrdně odrážela zpět. Když si všimly mé přítomnosti, ztichly a začaly dělat mrtvé brouky. Za oponou pavučiny vypadala jejich malinká tělíčka jako nějaká pavoukova kořist. Otevřel jsem dveře dokořán a pokusil se ptáčky naplašit směrem k východu. Báli se. Tak jsem jednoho vzal do dlaně a poponesl ke dveřím. Všimnul jsem si, že v zobáčku drží tu velkou můru. Ani v okamžiku úplné beznaděje se nechtěl vzdát tak lákavé kořisti.

Vypustil jsem ho na chodbu, ale on místo aby frnknul na vzduch, jako šílený vystartoval proti okenní tabuli na verandě. Musel jsem záchrannou akci zopakovat. Když jsem ho bral do ruky podruhé, už se ani nebránil. Věděl, že mu neublížím. Vynesl jsem ho na zápraží a vypustil na svobodu. Zamával křídly, ale po pár metrech se otočil a vrátil zpět ke mně. Nalétl přímo na můj obličej, a než jsem se vzpamatoval, do otevřených úst mi vrazil tu velkou můru, zřejmě coby odměnu za svou záchranu. Pak teprve definitivně zmizel.

Neměl jsem čas mu poděkovat, natož vysvětlit, že my lidé si na takové pochoutky moc nepotrpíme. Úžasný pocit z právě prožitého zázraku, kterým tohle podivuhodné mezidruhové sblížení dvou živých tvorů dozajista bylo, vystřídala starost, jak se zbavit hmyzu. Ten se mi mezitím pevně přilepil k jazyku. Zamířil jsem do koupelny a několik minut mi trvalo, než jsem za pomoci zrcadla odtrhnul aspoň větší část nechtěného přílepku. Poměrně silná vrstva se mi však úplně zažrala do povrchu, a nešla odstranit.

Přemýšlel jsem, zda náhodou můry nejsou pro člověka jedovaté, a můj mozek nenapadla menší pitomost, než že bych měl zavolat pořadateli závodu Noční můry, Fíšovi :-). Vzápětí mi však přišlo důležitější nenechat nazmar ten zvlhlý zbytek můry. Vyběhl jsem ven a položil sousto na zábradlí vchodových schodů. Pravděpodobně je zbaští jiný pták než ten „můj“, což je dobře. Rozhodně jsem nechtěl „svého“ opeřence zklamat tím, že odmítnu jeho dar. Sen pokračoval intenzívním drhnutím zčernalé části jazyka nad umyvadlem. Na záchranu zbylých dvou sýkorek už nedošlo, bo jsem se probudil.