Tojnaří webové doupě

O lobendavském játrožroutovi

Věnováno Nikletce

Průchod či průjezd nehostinnými lesy šluknovského výběžku vyžadoval odpradávna notnou dávku odvahy. Kdo nemusel, raději se těmto pustým hvozdům obloukem vyhnul. Někdy však z různých důvodů nezbývalo než cestu tímto nebezpečným krajem podstoupit. Dotyčný se pak musel připravit na možné napadení divou zvěří, žili zde vlci i medvědi. Na pocestné tu odpradávna číhali ukrutní a nemilosrdní mordýři, zjevovala se zde četná strašidla, duchové a jiné stvůry. O jedné z nejstrašlivějších a zároveň nejzáhadnějších příšer vypráví následující příběh.

Na konci první poloviny 17. století začal v okolí Lobendavy řádit strašlivý netvor, který po setmění napadal osamělé chodce, a občas si troufnul i na dvojici. Na lesních cestách zanechával ležet mrtvá, strašlivě znetvořená těla s rozpáraným břichem. Některým šťastlivcům se podařilo jeho útok přežít. K smrti vyděšení se vrátili zpět do vesnice, kde vypověděli, jak jim cosi zákeřně zezadu podrazilo nohy, až upadli na zem. Naštěstí se jim povedlo okamžitě vstát, tak je potvora pouze poškrábala na lýtkách a zmizela ve tmě.

Poté, co obluda zabila starého ponocného kousek od kostela přímo na okraji obce, nikdo z Lobendavských se už po setmění neodvážil vystrčit nos z domu. Obětí neustále přibývalo, zejména z řad přespolních návštěvníků či cizinců z daleka. Zahynulo rovněž několik pijáků z místní krčmy, kteří povzbuzeni truňkem, nedbali možného nebezpečí, a stali se snadnou kořistí tajuplného přízraku.

Když na hřbitov nesli již pátého kamaráda z mokré čtvrti, zařekl se v hospodě jeden ze štamgastů, že to vraždění zarazí. Všichni byli jeho prohlášením překvapeni. Frantu Bidla totiž znali jako tichého starého mládence, který si sám popíjel v koutě, a téměř s nikým nepromluvil. Celá ves mu přezdívala „Starý Magdoň“, neb byl nešťastně zamilován do místní vdovy Magdaleny, jež jeho city nehodlala opětovat pro jeho přílišnou náklonnost k alkoholu. Čím víc ho Magda odmítala, tím víc Franta pil, a propast mezi nimi se tak pořád zvětšovala. Několikrát se i pokusil začarovaný kruh rozetnout, nikdy však neměl dost silné vůle, aby odolal mocnému pokušení.

Jakmile učinil ono odvážné rozhodnutí, odešel Starý Magdoň z harendy hned po prvním pivu. Chtěl se před svým činem ještě rozloučit s Magdou, a zároveň se jí svěřit se svým dlouho skrývaným tajemstvím. Po zaklepání na dveře jej nečekalo žádné vřelé přivítání. Chvilku na prahu snažně prosil, že jí chce říci něco strašně důležitého. Jenže tuhle písničku už Magda slyšela mnohokrát… Dnes přišel Franta střízlivý, tak se nakonec nechala obměkčit, a pustila ho dovnitř.

Tentokráte Franta nepadl na kolena a nezačal jí slibovat, že skoncuje s pitím nadobro atd., atd. Místo toho jí začal vyprávět svůj životní příběh: „V mládí jsem se ničím pořádným nevyučil, neměl jsem žádnou stálou práci a zůstával na krku rodičům. Jednoho dne tátovi došla trpělivost a poručil mi, bych sbalil svých pár švestek a vyrazil do světa na zkušenou. Potloukal jsem se krajem dál a dál, až jsem se dostal do Rotterdamu, což je takový velký přístav na břehu moře. Moře, to je takový obrovský rybník, ale mnohem větší, než rybníky u nás. Jeho druhý břeh je tak daleko, že ani není vidět, a lodí k němu dopluješ i za několik měsíců. A mořská voda je slaná a nehodí se k pití. Na přístavišti mne zaujal hluk, který se řinul z námořnické krčmy. Popíjela tam banda veselých chlapíků, kteří mne vzali mezi sebe, a začali do mne lít sklenku za sklenkou. Neměl jsem kde přespat, tak mne vzali k sobě domů, tedy na loď. Když jsem se ráno probudil a vyšel na palubu, ke své hrůze jsem zjistil, že plujeme po širém moři. Tak jsem se stal námořníkem. Plavat sice neumím, což je prý spíše výhoda, alespoň se po ztroskotání dlouho netrápíš.

Pluli jsme do Batávie (dnešní Jakarta). Během cesty, která trvala skoro 9 měsíců, jsem se naučil všem námořnickým dovednostem. V Batávii jsem se nechal naverbovat do námořní výpravy, která měla najít Ostrovy zlata. Ty se nám sice objevit nepodařilo, avšak i tak jsme navštívili spoustu nových světů, a na jednom z nich, zvaném Van Diemenova země (dnešní Tasmánie), jsem v místním potoce ulovil prapodivného tvora. Měl zobák jako kachna, plochý ocas a tlapy uzpůsobené k plování. Vzal jsem ho na palubu a uschoval do prázdné truhly, která zbyla po námořníkovi, kterého zahubily kurděje. Naplnil jsem jí vodou a pravidelně jsem mu jí vyměňoval. Krmil jsem ho játry lodních krys a potkanů, sem tam jsem mu přilepšil i játry svých zemřelých kolegů. Vyřezával jsem jim je vždy v noci před tím, než byli pohřbeni do moře. Zvířeti jsem dal jméno Libor, což připomínalo německé Leber či vlámské lever, tzn. játra.

V Batávii jsem se nechal najmout na loď do Evropy, a svou truhlu vzal s sebou. Za výplatu jsem si pořídil malý vozík s oslem a vrátil se zpátky domů. Jak víš, žiju zde již skoro rok, a brzy uplyne již pět měsíců od chvíle, co mi Libor utekl. To on je tím strašlivým přízrakem, který sužuje celý kraj, a já mohu za to, že zabíjí jednoho pocestného za druhým, kvůli játrům. Jsi jediná, komu jsem se odvážil tuto strašlivou pravdu říci, a věz, že dnes svou vinu napravím. Večer se vypravím k potoku u Hilgersdorfu (dnes Severní, součást obce Lobendava) a Libora odchytím. Vím, že před tím nesmím požít ni slzu alkoholu. Kdybych jen trošku zavrávoral, Libor mne zahubí. Při mé lásce k Tobě svatosvatě slibuji, že ode dneška už se chlastu ani nedotknu, a myslím to smrtelně vážně. Drž mi palce, a brzy na shledanou.“

Magda ho dojatě vyslechla, požehnala mu křížkem na čelo a propustila ho vstříc nadcházejícímu soumraku. Franta zašel domů pro keser a rozvážným krokem zamířil směrem k Severní. Zavázán přísahou na svou lásku, bez povšimnutí míjel lobendavskou krčmu. V tom potkal souseda, a ten ho přemluvil, ať si s ním připije na zdar lovu. Každá láska prochází žaludkem, ani láska k alkoholu není výjimkou. Přípitky na úspěch lovu Frantu zmohly natolik, že se sotva udržel na nohou. Přestože ho všichni přemlouvali, aby svůj počin odložil na zítřek, popadl keser a vydal se vstříc krvelačnému zvířeti.

Jakmile se domotal k místům, kde noční tvor sídlil, ani nebylo třeba mu nohy podrážet. Zakopl sám a svalil se na záda. Co následovalo dále, není třeba líčit. Ptakopysk (kdo dával ve škole pozor, už jej jistě dle popisu poznal) si dopřál další krvavou hostinu.

Jenomže tahle byla jeho poslední. Frantova játra byla od mohutného popíjení dokonale ztvrdlá, Libor pojedl jen pár kousků a udělalo se mu špatně. Ještě se stihnul odplazit pár metrů od cesty, kde celý zkameněl. Dnes už z něj kouká pouze hlava, nicméně pozorný turista jí při cestě k nejsevernějšímu bodu České republiky nemůže minout:

Frantu našli druhý den ráno. Vypravili mu skromný pohřeb, ale když po čase zjistili, že vražedný přízrak skutečně zmizel, nosila mu kvítí na hrob celá vesnice.